Nedávná
slova Andreje Babiše v časopise Týden, že by po sněmovních volbách
v příštím roce nevyloučil koalici svého hnutí ANO s Komunistickou
stranou Čech a Moravy, vyvolala oprávněný rozruch. Ačkoliv Babiš později svoje
slova korigoval tak, že by s komunisty vyjednával jen na krajské úrovni po
krajských volbách, je třeba brát jeho úvahu o vládní koalici vážně.
Možnost,
že by ANO přizvalo za určitých okolností KSČM do vlády, vystavuje nepěkné
vysvědčení způsobu, jakým se ke komunistické straně stavěli až dosud politici a
politické strany hlavního proudu. Ačkoliv se od roku 1989 diskutovalo o
nejrůznějších scénářích, jak KSČM buď úplně eliminovat, nebo alespoň umenšit
její vliv, pro žádný z těchto scénářů se nenašel dostatek politické vůle.
Když
na začátku 90. let selhaly pokusy komunistickou stranu úplně zakázat, byl
přijat alespoň zákon o protiprávnosti komunistického režimu, který ovšem jen na
mnoho let vytvořil prazvláštní schizofrenii. Ačkoliv komunistická ideologie
byla prohlášena za zločinnou, v českém politickém systému měla dál
dovoleno existovat strana, která se od své předchůdkyně a její „zločinné“ ideologie
odmítala výrazně distancovat.
Návrhy
zakázat KSČM poté, co někteří její politici na veřejných shromážděních velebili
kupříkladu Klementa Gottwalda, byly nakonec vždy odmítnuty s tím, že na
zákaz komunistické strany je už příliš pozdě.
Místo toho zejména pravicové strany razily morální tezi, že
s komunisty se nevládne. I ČSSD přijala v roce 1995 tzv. bohumínské
usnesení, kterým si zakázala vládní koalici s KSČM.
Antikomunismus
byl ovšem využíván, zejména pravicí, velmi účelovým způsobem. Zatímco mnohým
politikům a stranám nevadilo občasné účelové spojenectví s KSČM
v parlamentu, na komunální úrovni, a později i na krajské úrovni,
antikomunistická rétorika vzplála před každými volbami, přičemž byla používána
jako nástroj politického boje zejména proti ČSSD. Opakovaně jsme byli
ujišťováni, že po příštích volbách ČSSD už svůj zákaz spolupráce
s komunisty definitivně prolomí, což povede k ohrožení české demokracie.
Jinými
slovy: z českého politického antikomunismu se stal konglomerát licoměrných
výzev a varování, což ve světle korupčních praktik a dalších selhání vládních
stran svým způsobem posilovalo KSČM jako protestní stranu.
Selhaly
i výzvy, aby byla KSČM do vlády naopak přizvána. Někteří komentátoři a
politologové upozorňovali, že v západní Evropě byly komunistické strany, a
obecněji i některé další antisystémové strany, zdiskreditovány, jakmile přijaly
podíl na vládní moci. Obvykle v nich vypukl vnitřní souboj mezi
pragmatiky, kteří chtěli podíl na moci, a ideology „revoluční“ čistoty, takže
se začaly vnitřně štěpit.
I
když ČSSD šla nakonec otevřeně do koalic s KSČM v některých krajích,
krajská správa je „vládnutí“ jiného řádu, než celostátní vláda, takže teze o
možném zdiskreditování KSČM tak, že přijme spoluodpovědnost za vládu
v zemi, nebyla nikdy vyzkoušena. Navíc, což je horší, nebyla vyzkoušena
v podmínkách, kdy by byla nucena spoluvládnout se silnější jasně
demokratickou stranou.
Což
nás přivádí k rizikům scénáře, v němž komunistům nakonec nabídne možnost
podílet se na vládě ANO. Babišovo hnuti totiž není skutečně demokratický
politický subjekt o nic více, než KSČM.
Je
to oligarchická struktura, kterou Babiš de facto vlastní a kontroluje, a v níž
je těžké hledat jasné programové principy. Babišův vztah k liberální
demokracii je pohrdavý, parlament je podle něj jen žvanírna. Babiš byl před
rokem 1989 sám komunistou.
Spojení
ANO s KSČM, která se ani po 27 letech fungování v demokratickém
systému nezbavila některých svých protidemokratických a protizápadních
instinktů, by vytvořilo třaskavou směs. Nic z dosavadní praxe obou
politických subjektů nenasvědčuje tomu, že by jejich společná vláda měla
problémy vydat se cestou podvazování liberální demokracie a svobody médií, na
níž se už vydaly kupříkladu Maďarsko a Polsko.
Pokud
by spojencem této aliance byl v případě svého znovuzvolení i prezident
Miloš Zeman, měli bychom řadu důvodů bát se nejen o osud parlamentní demokracie
u nás, ale i naše zakotvení v západních bezpečnostních strukturách a
v Evropské unii. V konečném součtu by ale byla taková mesaliance opět
stejně jako v roce 1948) především výsledkem opakovaných selhání demokratických
stran, které si nedokázaly v posledním čtvrtstoletí poradit ani
s komunisty, ani v poslední době s prezidentem, který ohýbá
pravidla parlamentní demokracie, ani s anti-politikem Babišem.
Dotyk, 14.9.2016