Předseda
sociální demokracie Bohuslav Sobotka po prohraných volbách prohlásil, že strana
by měla oslovovat mladší voliče ve velkých městech. Tam dnes prohrává zejména
s hnutím ANO a obecně je stále více stranou starších voličů v malých
městech a na venkově. Navíc se ukazuje, že k ANO přešla i část tradičních
voličů ČSSD.
Někteří
přední sociální demokraté ale míní, že ČSSD musí být opatrná, aby příklonem
k mladším voličům neztratila ty dosavadní. Možná by prý stačilo jenom více
akcentovat některá sociální témata nebo být průbojnější.
Jeroným
Tejc kupříkladu míní (Právo, 21. 10. 2016),
že špatný výsledek ČSSD mohl být zapříčiněn postojem strany k církevním
restitucím nebo jednostranným postojem k Ukrajině, popřípadě nedůsledným
postojem k migrační krizi. I kdyby měl pravdu, řeč je stále jen o
tradičních voličích, kteří odešli jinam.
Skutečnou
hrozbou pro ČSSD, jak ukazují průzkumy, je ale něco jiného: téměř neboduje u
mladších voličů. I na to ale mají někteří oponenti Sobotky odpověď.
Nač prý
bojovat o mladé s piráty a zelenými, a riskovat přitom ztrátu starších
voličů, když mladí nakonec zestárnou. I oni pak budou hledat jistoty, za které
bojuje ČSSD. To je ovšem velké zjednodušení celého problému.
Dnešní
mladší voliči mají totiž dost jinou životní zkušenost než většina starších
voličů, kteří strávili část života v komunistickém režimu. Vyrostli už nejen
v demokracii, ale obecně také v mnohem „tekutějším“ světě, než jejich
rodiče a prarodiče. Jinak komunikují.
V angličtině
se jim říká „millennials“, tedy generace nového tisíciletí, nebo také
„internetová generace“. Politická strana zamrzlá způsobem svojí komunikace a
nepružnými papaláškými strukturami v minulosti, je moc neoslovuje. A nezačne
je oslovovat jen proto, že zestárli bez toho, že by se změnila i ona.
ČSSD nemusí
primárně hledat rovnováhu mezi mladšími a staršími voliči, ale mezi novým a starým. Přechod od komunismu k demokracii—spojený
s nástupem globalizace a moderních komunikačních prostředků–vytvořil hlubokou
generační propast. Chlácholit se tím, že dnešní mladí zestárnou, a stane se
z nich tudíž stejný typ voličů, na který je ČSSD zvyklá, je dost naivní.
Není to
samozřejmě jen problém českých sociálních demokratů, nýbrž celoevropský. ČSSD
ovšem má o jeden problém navíc: svým étosem i tím, že oslovuje elektorát
formovaný převážně ještě za bývalého režimu, je to stále „postkomunistická“.
Její přežití tedy závisí nejen na receptech, které dnes hledají všechny sociálně-demokratické
strany v Evropě, ale i ve vykročení za étos a styl končící
post-komunistické éry u nás.
Právo, 24.10.2016