Po každé velké politické události, která
měla podle všech odhadů dopadnout jinak, se okamžitě vynoří řada reakcí
s téměř apokalyptickým podtextem. Je tomu tak i v případě zvolení
Donalda Trumpa americkým prezidentem.
Dozvídáme se kupříkladu, že pokud jde o
vývoj americké demokracie, máme co do činění až s jakousi revolucí, která
zvrátí dosavadní vývoj a zažene liberální část společnosti na léta do defenzívy.
Ve skutečnosti i dosti nepopulární Hillary Clintonová získala většinu hlasů
v celkovém součtu napříč USA. Prohrála kvůli komplikovanému volebnímu
systému.
Stejně jako v případě hlasování o
brexitu se znovu potvrdilo, že mnohé z toho, co se dnes v západní politice
děje, má na svědomí především ta část starší generace, která žije mimo velká
města. Tito lidé jsou nejvíc ohrožení různými dopady globalizace—od masové
migrace až po odliv jejich pracovních míst do levnějších destinací. Hledají
jednoduchá řešení, která může nabídnout spíše nějaký samozvaný „spasitel“ než ve
jejich očích těžkopádný establishment, který se tak stává terčem „tekutého
hněvu“.
Tyto sociální skupiny, které byly páteří
západních společností ve zlatém věku industrialismu před nástupem globalizace, ale
netvoří žádnou masivní většinu. A na
jejich straně není ani demografie. Ve věkové skupině mezi osmnácti až
devětadvaceti lety volilo Clintonovou 55 procent voličů. Kdyby platily jen
hlasy těchto tzv. millennials, Trump by vyhrál jen v pěti státech.
Důsledky Trumpova vítězství pod praporem
boje s establishmentem bychom neměli přeceňovat také proto, že i vlivný
americký prezident musí fungovat v rámci systému s velkou mírou
setrvačnosti. O revoluci bychom mohli mluvit, kdyby spolu s „antisystémovým“
Trumpem přišli do obou komor Kongresu podobní politici. Jenže republikánské
většiny v obou komorách tvoří tradiční konzervativní politici. Pokud by
chtěl Trump jít proti nim, narazí.
S velkou setrvačností se setká i
v bezpečnostní a zahraniční politice. Americký prezident samozřejmě může
výrazně ovlivnit její tón, ale nemůže všechno. Jak v Pentagonu, tak na
ministerstvu zahraničí, tak v bezpečnostních i výzvědných a
kontrašpionážních agenturách, je obklopen obrovským aparátem, jehož chod není
jednoduché změnit.
Jeden z nejzásadnějších slibů
Baracka Obamy při nástupu do funkce v roce 2008 zněl, že zruší věznici
v Guantánamu. Funguje dodnes, i na konci jeho druhého volebního období.
Výše řečené neznamená, že Trump nemůže
způsobit některými zbrklými rozhodnutími zahraničně-politické nebo domácí
krize. K systémovým změnám ale bude potřebovat spolupráci
„establishmentu“, na který v kampani útočil.
Navíc on sám není ve skutečnosti žádný
outsider, ale ryzí symbol kapitalistického
establishmentu. Jeho útoky na establishment politický byla jen dobře vypočítaná strategie, která mu nakonec
zajistila prezidentství. Teď s ním bude muset spolupracovat, pokud chce
být alespoň částečně úspěšný.
Právo, 11.11.2016