Andrej
Babiš v nedávné televizní debatě nabídl cosi jako politologickou teorii.
Ve světle průzkumů voličských preferencí, které ukazují, že jeho ANO by nyní
získalo přes 30 procent hlasů, zatímco soupeři jen paběrkují v rozmezí
pěti až patnácti procent, Babiš míní, že česká politika se dělí na ANO a ty „ostatní“.
ANO je nejen
údajně alternativou proti zkorumpovaným tradičním stranám, jak už od Babiše
víme z minulosti, ale nyní prý i výrazem skutečnosti, že mizí dělení na
levici a pravici. V českých poměrech k tomu prý přispěly samotné
„tradiční“ strany, když ty pravicové „levicově“ zvyšovaly daně, zatímco levice „pravicově“
privatizovala banky.
Babiš má
do jisté míry pravdu, ale opomenul dodat, že v nestandardních poměrech
postkomunistické transformace a pod tlakem přístupových kritérií Evropské unie
se jen máloco odehrávalo podle tradičních politických a tržních šablon. Ostatně
kdyby ano, ani Babiš, který byl v roce 1989 ještě nemajetným pracovníkem v zahraničním
obchodu a členem KSČ, by dnes nebyl miliardářem.
Babiš ve
zmíněném televizním pořadu znovu zopakoval, že si stát představuje jako
rodinnou firmu. Pokud by byl příštím premiérem, chce tak zemi řídit. Bohužel nenaznačil,
jak bude taková „rodinná firma“ zacházet s lidmi, kteří budou dál trvat na
tom, že stát je politická entita, nikoliv firma.
Průzkumy
přitom ukazují, že se s Babišovou vizí nadále neztotožňuje nějakých 70
procent občanů, z nichž většina podporuje tradiční strany. Což nás přivádí
k dalšímu Babišovu dilematu, které spočívá v tom, že pokud ANO
vyhraje příští volby, bude zřejmě potřebovat přinejmenším jednoho koaličního
partnera.
Jenže strana,
která by s tím souhlasila, by byla nepochybně jen jakousi politickou
onucí, dodávající vládci rodinné firmy hlasy potřebné k většinovému
vládnutí. Dokonce i nesystémové strany, jako je Okamurova Strana přímé
demokracie či KSČM, s níž Babiš už začal nenápadně flirtovat, by si takovým
subalterním spojenectvím dost uškodily.
Babiš by
tedy ve svém dělení politické scény na ANO a jemu nepřátelský zbytek měl ve
vlastním zájmu ubrat plyn. Může se mu totiž stát, že ho „zbytek“ vezme za slovo
a po příštích volbách se proti němu skutečně spojí.
Obhájit
takové spojenectví před svými voliči by pro tradiční strany přitom nemuselo být
až tak obtížné. Pokud totiž už neplatí dělení na levici a pravici, nýbrž jen dělení
na ANO versus ne-ANO, nebyla by to žádná ideologická zrada.
Právo, 15.11.2016