V Evropské
unii se už během příštího roku můžeme nadít situace, kdy řadu západních
členských zemí, které byly pilíři liberální demokracie a evropské integrace,
ovládnou nacionalističtí populisté. V našem regionu už ve dvou ze čtyř
členských zemí Visegrádského uskupení nacionalističtí populisté stojí
v čele jednobarevných vlád.
Přes
oceán nově zvolený americký prezident Donald Trump, sám nacionalistický
populista, hrozí, že Severoatlantická aliance nemusí nutně přijít na pomoc těm
zemím, které dostatečně nepřispívají na svoji obranu. Rusko mezitím dál zkouší,
kam až může zajít v testování jednoty EU i NATO.
Co
na to vše čeští politici? Od Angely Merkelové, která právě oznámila svoji
čtvrtou kandidaturu na post kancléřky, si kvůli sporům o řešení uprchlické
krize většina našich politiků drží odstup, někteří ji napadají.
Bývalý
český prezident se přímo účastní kampaní za vítězství nacionalistické
Alternativy pro Německo a i nás současný prezident vyjadřuje nepřímo svůj názor
na to, komu fandí v Německu, když podporuje rakouského prezidentského
kandidáta, pravicového nacionalistu Norberta Hofera.
Zvítězí-li
Merkelová, může být Německo v případě úspěchů nacionalistů ve Francii,
Rakousku a Nizozemí, jakož i v případě krize v Itálii (kterou může
vyvolat neúspěch prosincového referenda o ústavních změnách), poslední velkou baštou
liberální demokracie v Evropě. Česko by si už vzhledem ke značné závislosti
naší ekonomiky na té německé mělo tento vývoj přát.
Jenže
ČR místo užších vztahů s liberálním merkelovským Německem raději „piluje“
svoje vztahy se stále více neliberálními režimy v rámci Visegrádu. Ani ti politici,
kteří se označují za proevropské, přitom nejsou schopni říct, co bude Česko
dělat, pokud to „nedopadne“ ani v Německu a Evropa se stane opět polem
soupeřících národních států.
Namísto
jasné české vize pro Evropu utrácíme nebývalé množství politické energie na „strategické“
partnerství s Čínou nebo žabomyší domácí spory. Jako by se kolem nás v Evropě nebo v USA,
což je náš nejdůležitější bezpečnostní spojenec, ani nic významného nedělo.
Jinými
slovy: českou strategickou prioritou
by za dané situace mělo být jasné vymezení místa ČR v měnícím se Západě,
nebo přinejmenším ve středoevropském regionu. Česká politika by měla mít
alespoň pro jednou jasno, kam se vydá, nastane-li ten který (krizový) scénář
budoucího vývoje.
Novinky, 25.11.2016