Je
módní tvrdit, že západní demokracie zažívají vzpouru lidu proti elitám,
popřípadě proti establishmentu. Spíš jsme ale zase jednou jen svědky mocenského
souboje různých „elit“.
Ta,
kterou bychom mohli kvůli jejímu programu popsat jako
nacionalisticko-populistickou, posiluje v politice na úkor
liberálně-demokratické, protože se jí daří využívat strachu lidí z řady nových
matoucích jevů. Hraje jí do karet, že v důsledku technologického pokroku a
globalizace mizí sociální stratifikace, v jejímž rámci se lidé definovali
převážně na základě svého socio-ekonomického postavení.
Nápor globalizace, robotizace výroby a posun těžiště kapitalismu
od konkrétních podnikatelů k nadnárodním korporacím tuto stratifikaci rozmazaly.
V politice hrají stále větší roli identity, které jsou definovány
kulturně. A také úzkosti plozené globálními výzvami.
Úspěchy slaví nyní ti, kdo umí s touto identitární
politikou a strachem nejlépe pracovat. Hesla, podle nichž jde o povstání lidu proti
elitám, ovšem cynicky zastírají realitu.
Žádný obecný, nestrukturovaný „lid“, který povstal proti elitám,
včetně těch politických, neexistuje. Příběh založený na ditochomii „my“ (lid
vedený populistickými lídry) a „oni“ (tradiční elity, establishment, kavárna,
atd.) je stvořený za účelem politické manipulace.
Populističtí politici, kteří se tímto lidem zaštiťují, jsou
sami součástí tradičních „elit“. Tvoří přitom dvě skupiny.
Tu první tvoří politici, které nelze řadit k „ „obyčejným
lidem“, jimiž se zaštiťují, už kvůli tomu, že vesměs pocházejí
z privilegovaného prostředí bílých límečků, a kdyby nechtěli dělat
politiku, užívali by si slušného sociálního postavení i bez ní. Patří tam
kupříkladu Marine le Penová, Geert Wilders, Beppe Grillo, Nigel Farage, Norbert
Hofer, Heniz-Christian Strache i Frauke Petryová, nebo u nás Petr Robejšek či
Tomio Okamura.
Druhou skupinu bojovníků s establishmentem a elitami ve
jménu lidu tvoří miliardáři, nebo prostě oligarchové, jako je v USA Donald
Trump, u nás Andrej Babiš, nebo před
časem v Rakousku Frank Stronach. Tedy samotné špičky kapitalistického
establishmentu. Stejně jako populisté z první skupiny umně využívají zejména
prudce se měnící povahu moderních médií, hlavně ta sociální.
Veřejný prostor je zaplavován polopravdami, poplašnými
zprávami i předsudky, kterých pak populisté využívají k politické
mobilizaci. Pomáhá jim, že je stále snadnější prodat lidem představu, že o
jejich osudu nerozhoduje už jejich socio-ekonomický status, ale identita,
kterou prý ohrožuje tu Evropská unie, tu migranti, tu multikulturalismus, tu
politická korektnost, tu jiná náboženství.
Nejde o nějakou náhlou vlnu altruismu, kvůli kterému chtějí
tito vlivní nebo superbohatí lidé osvobodit
„lid“ z okovů údajně zkorumpovaných tradičních elit anebo jha nadnárodní
integrace, ale jako vždy o moc, vliv a bohatství. Jiné je pouze to, že se boj nyní
vede mnohem „tekutějšími“ prostředky.
Sociální média dávají „lidu“ iluzi, že se na tom všem nějak
podílí. Každý si může něco napsat, vyjádřit svůj názor, být součástí nějakého
internetového společenství. Vypadá to na první velmi demokraticky, až na to, že
se sociálními sítěmi prohání vichry cílené manipulace, za nimiž často stojí
organizované „výrobny“ lží, polopravd a senzací. Cynicky se využívá nízké
analytické gramotnosti mnohých z těch, kdo se dnes účastní internetového
provozu.
Co bude výsledkem této populistické vlny? Rozhodně ne
zlepšení situace „lidu“. V zemích, kde už populisté prosadili svou, se
„lid“ nestačí divit. Brexit nemá ony bájně pozitivní důsledky, které populisté
naslibovali, je to chaos. A zvolený prezident USA nejen odvolává svoje sliby
„lidu“ jak na běžícím pásu, ale parceluje nejvyšší patra politické moci mezi
další miliardáře.
Těžko říct jak dlouho bude toto populistické blouznění ještě
trvat. Jisté je, že tato „kontrarevoluce“ proti modernitě a globalizaci bude
nakonec rozemleta v mlýnici globalizace na prach nejen proto, že
globalizaci pohání globalizované síly techno-vědy, které jsou o poznání
silnější než národní politika, ale také proto, že v podobě ještě větší nacionalizace
politiky, pod kterýmžto praporem se tato “kontrarevoluce“ odehrává, nejsou
populisté schopni nabídnout žádné skutečné řešení globalizačních výzev.
Novinky, 10.12.2016