Právo a spravedlnost po česku

Průměrný občan, který nestuduje
právnické kličky, musí být poněkud v rozpacích, když sleduje, co se děje
v případu bývalého středočeského hejtmana Davida Ratha, souzeného pro
korupci.

Ačkoliv veškeré takzvaně materiální
důkazy prezentované během soudního líčení s Rathem ukazují, že Rath a lidé
okolo něj přijímali úplatky při zadávání veřejných zakázek, vrchní soud nyní
celé důkazní řízení vrátil na začátek, když rozhodl, že odposlechy, na nichž
stojí značná část obžaloby proti Rathovi, byly nezákonné.

Byly prý povoleny příslušnými soudy
bez potřebného zvážení a zdůvodnění. Soudci údajně často jen kopírovali ve
svých rozhodnutích jazyk ze žádostí o nasazení odposlechů, které k soudům
posílali žalobci.

Protože už ale proběhlo celé soudní
řízení, na jehož konci byl Rath s pomocí informací obsažených právě v odposleších
shledán v první instanci vinným, mnoho lidí si nepochybně bude klást
otázku, kde je hranice mezi spravedlností a právem. Pokud by mělo být učiněno
zadost spravedlnosti, asi jen těžko může chodit po svobodě člověk, který byl
docela jasně usvědčen z masivní korupce.

Pokud učiníme zadost především
právu, můžeme ale zjistit, že i když se někdo zjevně dopustil trestného činu,
nelze ho jen tak odsoudit, pokud důkazy nebyly obstarány v souladu se
zákonem. To může být v mnoha případech naprosto legitimní, protože orgány
činné v trestním řízení by jinak byly v pokušení opatřovat si důkazy
porušováním našich svobod.

Přesto v případu Rath něco
nehraje. V celém případu rozhodovaly už soudy několika instancí. Když ale teprve
vrchní soud rozhodne, že celé řízení se musí opakovat, protože na prvopočátku
jiné soudy neměly tak snadno umožňovat odposlechy, vypadá to, jako by se celá
věc vlastně vůbec netýkala toho, co Rath spáchal či nespáchal. Soudy mezi sebou
řeší jakési vlastní procesní finesy, které se ve světle již zveřejněných (i
když nyní prý nelegálních) odposlechů musejí veřejnosti jevit tak, že o
potrestání zločinu jde v této věci až na posledním místě.

Zároveň celá kauza znovu zaostřila
pozornost na to, jak se  u nás
vyšetřování trestních případů vede. V minulosti jsme byli svědky
v několika prominentních případech bombastických policejních akcí, včetně
zatýkání a prohlídek, jen abychom později zjistili, že se následně vyšetřování
daných případů léta vleče. Ukázalo se také několikrát, že jelikož si různé
složky policie a různá státní zastupitelství navzájem nevěří, nebo spolu
navzájem válčí, bylo vyšetřování svěřováno orgánům, které jen těžko mohly být v dané
věci místně příslušné.

A pak je zde speciální kategorie
případů takzvaných lobbistů či politických podnikatelů, o nichž se
v médiích i na veřejnosti mluví v souvislosti s korupcí, protože
jejich často ohromný majetek zjevně nepochází z transparentních
podnikatelských aktivit, ale policie je na ně takříkajíc krátká. Roman Janoušek
je tak nakonec odsouzen, teprve když v opilosti srazí svým autem ženu. Čeští
uhlobaroni  jsou souzeni pro změnu zase
teprve tehdy, když se případu ujme švýcarská justice. Ta mimochodem odposlechy
k rozpletení složitého případu ani nepotřebuje.

Bohužel neschopnost české justice
dovést nejrůznější případy úspěšně až do konce, nebo naopak vůbec začít některé
zjevné korupční kauzy vyšetřovat, notně oslabuje ve veřejnosti přesvědčení, že
hybnou silou českého justičního systému je nalézaní a výkon spravedlnosti. I
v případu Rath se nezdá, že právo a s ním spojené procesní kličky spravedlnosti
skutečně slouží.

ČRo Plus, 21.12.2016 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..