Poslanecká sněmovna se v tomto volebním období podle
informací Práva už nedostane
k projednání ústavního zákona o referendu. Vezmeme-li v úvahu podobu
odloženého zákona, je to dobrá zpráva.
Navržený zákon by totiž představoval několik rizik pro naši
parlamentní demokracii. Jeho největší slabinou je, že kombinuje poměrně nízký
práh pro vyvolání referenda—petici podepsanou 250 000 občany—se závazností jeho
výsledků pro vládu.
Nedávné rozhodnutí britského nejvyššího soudu, podle nějž
výsledky referenda o vystoupení Velké Británie z Evropské unie musí
schválit parlament, by nám přitom mohlo být užitečným vodítkem. Referendum se
totiž za jistých okolností nejen může stát nástrojem vlády k obcházení
parlamentu, ale v případě, že by se u nás vynořila silná populistická
strana, také pokusů populistů obejít vládu i parlament.
Pokud by zákon stanovil, že výsledky referenda jsou pro
vládu jen poradním hlasem, a aby se staly závaznými, musí je ještě posvětit
parlament, riziko výše zmíněná rizika by
se snížila. Bylo by to také stvrzení charakteru našeho státu coby parlamentní
demokracie.
Specificky českým problémem je pak role prezidenta. Ten je
nyní přímo volený, ale ústavně nemá příliš mnoho nástrojů, aby prosadil vlastní
politiku. Může nanejvýš přesvědčovat vládu a parlament, aby byl přijat určitý
zákon.
Vezmeme-li v úvahu, že náš první přímo zvolený
prezident Miloš Zeman se pokoušel obcházet PS, a že se opakovaně odvolává na
vlastní mandát, který má přímo od voličů, dával by stávající návrh zákona o
referendu nejenom tomuto, ale i jakémukoliv příštímu aktivistickému
prezidentovi, do ruky mocnou zbraň.
Sehnat 250 000 podpisů pod petici navrhující referendum o
tom, co chce prosadit prezident, by pro hlavu státu nebyl obtížný úkol. Mohli
bychom se tak dočkat toho, že máme fakticky dvě centra výkonné moci a dva
zdroje zákonodárství. To je ovšem spíš cesta k politickému chaosu než
k prohloubení demokracie.
Právo, 31.1.2017