Před sto lety začala v únoru v Rusku první fáze
revoluce vedoucí v březnu k odstoupení cara Mikuláše II. V její
druhé fázi se bolševici v říjnu zmocnili moci, což zásadním způsobem
změnilo běh dějin nejen v Rusku, ale na celém světě.
Je svým způsobem symbolické, že se toto výročí překrývá
s turbulentními politickými událostmi v současné západní civilizaci,
které mohou mít podobné „revoluční“ důsledky. V USA se k moci dostal
prezident s nacionalistickým programem, jehož reálné dopady na USA i
zbytek světa se dají jen těžko předvídat.
V Evropské unii se další vývoj bude odvíjet zejména od
výsledků voleb v Nizozemsku, Francii a Německu, jakož i od způsobu, jakým
se začne uskutečňovat brexit. Dramatické dopady na další dění v EU může
mít i finanční situace některých členů jižního křídla eurozóny, (ne)plnění
dohody Turecka s EU o uprchlících, a vývoj na Ukrajině.
Pokud jde o volby ve třech klíčových zemích EU, nezdá se, že
by se i v Evropě k moci mohli dostat nacionalisté. Nejblíž
k tomu má v podobě možného vítězství Geerta Wilderse Nizozemsko, ale
je otázkou, zda by našel koaliční partnery k vytvoření vlády.
Vítězství kandidátky nacionalistické a protievropské Národní fronty Marine le Penové v prezidentských volbách ve Francii
stojí v cestě dvoukolový většinový systém, který dává větší šance na vítězství
umírněnějšímu kandidátovi.
Ani v Německu se případné volební překvapení, zdá se,
nebude týkat nacionalistické Alternativy pro Německo, ale spíše možné porážky
křesťanské demokraty a současné kancléřky Angely Merkelové z rukou ještě
více proevropského sociálního demokrata Martina Schulze.
Zásadní otázkou, která může určit další podobu Evropy, tak je,
zda by v případě vítězství Schulze v Německu a neméně proevropského
Emmanuela Macrona ve Francii vznikl silný
impulz k reformám EU, vedoucím k větší integraci tvrdého jádra a
zároveň tedy možná i větší dvoukolejnosti EU. A také impulz k oživení
evropské sociálně demokratické levice.
Je ovšem možný i scénář, v němž zmíněné volby dopadnou
tak nějak půl na půl, a žádný nový impulz
se tudíž nevynoří. Ve spojení s výše zmíněnými možnými krizovými jevy i
s euroskeptickými postoji nového amerického prezidenta v takovém případě
nelze vyloučit, že se současné zahnívání EU změní v dezintegraci.
Právo, 15.2.2017