Zdi v éře globalizace

Zbourání berlínské zdi a stříhání drátů na hranicích mezi
Maďarskem a Rakouskem před více než čtvrtstoletím neznamenalo jen začátek
procesu fyzické destrukce železné opony, ale zrod nového světa, v němž fyzické
zdi a hranice mezi státy sice úplně nezmizely, ale jsou stále více archaické.
Nic na tom nemění ani skutečnost, že zatímco v roce 1989 existovalo na
světě jen 12 zdí, které měly chránit národní hranice, dnes jich najdeme
sedmdesát.

Co znamenal pád železné opony
Rozdíl je v tom, že zatímco tehdejší zdi od
sebe primárně oddělovaly dva světy, které spolu ideově i jinak soupeřily o
nadvládu nad planetou, a většina z těchto zdí spadala pod obecnější pojem
„železná opona“, dnes jde spíš jen o projekty, které mají v určitých
místech bránit nekontrolované migraci nebo místním teroristickým útokům.

Vybudování a o několik desítek let pak pád
„železné opony“ představovaly události jiného řádu než to, zda dnes nějaký stát
vybuduje nebo zboří zeď na svých hranicích. V roce 1989 svým způsobem šlo
skutečně o „konec historie“, o němž mluvil Francis Fukuyama – i když možná ne
v podobě vítězství liberální demokracie. Každopádně jsme vstoupili do éry,
která je začátkem konce všemožných bariér mezi státy, lidmi a kulturami,
nikoliv začátkem éry nových bariér.

V symbolické rovině tento proces spustilo
v podobě konce studené války vítězství idejí, které stojí v základech
liberálních demokracií, protože vycházejí z universalistického předpokladu
rovnosti a stejné hodnoty každého člověka bez ohledu na jeho původ, což je
v přímém protikladu vůči vytváření bariér všeho druhu. 

Vedle tohoto ideového impulsu otevřel pád železné
opony i politická stavidla. Stalo se to – ne náhodou – v roce 1989, kdy
byl přijat takzvaný washingtonský konsensus, který dal zelenou volnému obchodu
v globálním měřítku. Od té doby vznikla řada mezinárodních dohod, které
postupně odbourávaly obchodní bariéry nejrůznějšího druhu.

Hlavního hybatele změny směrem ke světu bez bariér
ale představovala globalizace. A ta je primárně poháněna nikoliv politikou, ale
techno-vědou. 

Její různé dopady, třeba v podobě nárůstu
migrace, sice možná přiměly státy k budování většího počtu lokálních zdí,
ale globalizace zároveň rozbořila a boří mnohem zásadnější hranice a omezení,
přičemž transcenduje státní hranice navzdory národní politické vůli. I pod
jejím tlakem se začaly bortit zejména hranice a zdi mentálního charakteru,
které vytvářely umělé překážky mezi kulturami, menšinami a pohlavími.

Kontrarevoluce proti světu bez zdí
Ani tento proces samozřejmě neprobíhá hladce. Byl
příliš rychlý na to, aby ho dokázaly strávit nejen tradicionalistické
společnosti, které rve z jejich kořenů, ale dokonce i západní společnosti,
odkud vzešel. Zejména generacím, které strávily většiny svých životů
v přehledném světě, jištěném na Západě sociálním státem, začal rostoucí
počet globálních výzev připadat jako hrozba.

Bylo jen otázkou času, kdy se tohoto strachu chopí
političtí populisté, kteří budou tvrdit, že lze restaurovat minulost
v podobě jakýchsi bájných zlatých časů (hranicemi opevněného) národního
státu. Tedy že lze svět, v němž vznikají před našima očima zárodky planetární
civilizace, nacpat zpět za fyzické a především mentální hranice a zdi, které
mají garantovat bezpečí a vytvářet pocit identity.

Ideovými společníky těchto populistů jsou
nejrůznější fundamentalisté – jak mimo Západ, tak v západní civilizaci. Ti
se ohánějí nejčastěji náboženstvím, jehož fundamentalistické verze mají znovu
vrátit věci za zdi dogmatu, jehož prostřednictvím mohou kontrolovat jiné lidi,
zejména ženy. 

Nejzásadnější otázkou dneška je, zda tato
„restaurace“ starého řádu, která na sebe bere podobu budování jak nových
fyzických, tak mentálních bariér, může uspět. Odpověď zní, že uspět může asi
tak, jako uspěla restaurace absolutismu po Francouzské revoluci. Tedy jen na
čas a v pokřivené podobě. 

Proč? Protože svět se za poslední čtvrtstoletí
zbavil příliš mnoha dřívějších ekonomických, politických, ideových a mentálních
zdí, tedy bariér všeho druhu, než aby se – s nejnovějšími globálně
fungujícími technologiemi v zádech – nechal zase vehnat za zdi. Je mnohem
propojenější, než si představují ti, kdo by ho chtěli znovu přehledně rozdělit.

Opevňování hranic, jaké dnes vidíme v podobě
stavby plotů a zdí od maďarsko-srbské hranice přes americko-mexickou hranici či
izraelsko-palestinskou hranici až nejnověji po turecko-syrskou hranici – působí
v kontextu globalizovaného světa téměř jako jakési absurdní retro. 

 

V době, kdy se nad ploty a zdmi klene v podobě
internetu a dalších komunikačních prostředků cosi jako globální „noosféra“ a
trhy fungují globálně, a kdy lze způsobit tomu kterému státu horší škody dobře
mířeným „nadnárodním“ hackerským útokem než lokálním teroristickým činem nebo
přílivem „nepřizpůsobivých“ migrantů, je zeď jako symbol bezpečí a identity
překonaná. 

Přesto je to dál lákavý symbol
populisticko-nacionalistické ikonografie. Vždyť celá dosavadní lidská historie
je plná zdí. Už kmeny si budovaly opevněné tvrze. Římské impérium se dělilo na
plnoprávné Římany uvnitř zdí (intra muros) a barbary za zdí (extra muros).
Čínané vybudovali nejdelší teď na světě, jejímž účelem bylo chránit říši před
mongolskými nájezdy. Opevněná byla všechna starověká a středověká města, stejně
jako hrady. 

Totalitní režimy dvacátého století pak opevňovaly
zdmi a ploty celé státy, přičemž účelem už nebylo jen bránit nekontrolovanému
vstupu či útokům cizinců, ale znemožnit odchod vlastních občanů, které tyto
režimy chtěly absolutně kontrolovat. Vrcholem této ideologické pomatenosti byla
již zmíněná berlínská zeď coby specifický symbol mnohem abstraktnější „železné
opony“, která od sebe oddělovala celé dva světy – definované jejich
ideologiemi. Tedy komunistický svět od západního, nesvobodu od svobody.

Když se v roce 1989 tato zeď zhroutila,
znamenalo to podnět pro kulturně-sociální změnu planetárních rozměrů.
Globalizace, která se tím spustila na plné obrátky demolovala nejrůznější
ekonomické, politické, ideové a kulturní bariéry, čímž zároveň oslabovala moc
národních států. To, že se tyto státy dnes leckde, včetně nejmocnější země
světa, této změně s pomocí oživování nacionalismu brání, není překvapivé, ale
když se na jejich úsilí podíváme z hlediska sil a trendů, které se daly
v planetárním měřítku po roce 1989 do pohybu, jsou v dlouhodobém
výhledu odsouzeny k nezdaru.

Nové bariéry
Toto vše neznamená, že nevznikají bariéry nového
druhu. Některé vytvořil už způsob, jakým pod praporem neoliberalismu
globalizace fungovala. Kupříkladu nové dělící linie mezi Severem a Jihem, mezi
stále menší skupinou globálních superbohatých a zbytkem světové populace, mezi
společnostmi otevřenými ke změnám a společnostmi zamrzlými ve středověkých
způsobech myšlení. 

Ideje multikulturalismu, tolerance k menšinám
(doprovázené jazykem politické korektnosti) nebo feminismus pomohly zbortit celou
řadu bariér a mentálních zdí spočívajících v předsudcích a zavedených
způsobech nadvlády částí společnosti nad jinými. Zároveň ale jejich nástup
vytvořil v posledních letech zárodky nových bariér mezi liberálními částmi
západních společností, které byly s tímto vývojem srozuměny, a těmi
ostatními. Toto dělení má i jiné pojmenování: elity versus lid, kavárna versus
zbytek společnosti, liberální města versus venkov.

V nejobecnějším slova smyslu lze tuto hradbu
táhnoucí se prostředkem západních společností definovat jako zeď mezi
modernitou a tradičním viděním světa. Na jedné straně stojí ti, které lze
označit za vítěze globalizace, na druhé straně ti, kterým přináší spíše
problémy, anebo je přímo děsí.

Nová „opevněná“ společenství se vytvářejí i ve
virtuálním světě. Internet a další moderní média vytvořila na jedné straně
propojenou globální komunikační vesnici, ale zároveň nabídla příležitosti pro
vznik názorových „ghett“, která jsou opevněná proti těm ostatním svým způsobem
dorozumívání, svými symboly i rituály. Anebo tím, koho nenávidí. 

Moderní veřejnost, kterou Jürgen Habermas popsal
jako jakési společné racionální komunikační pole ve veřejném prostoru, je dnes
fragmentovaná více než kdy předtím. 

Kam směřujeme
Přesto lze argumentovat, že tato fragmentace a
zmatek nejsou cestami k nějakému novému trvalému rozdělení lidských
společností a světa jako celku. Trendy, které se spustily po roce 1989, už
nelze zastavit politicky, jak si to představují někteří nacionalisté. Pohání je
totiž primárně jiné síly než politika.

Lawrence H. Summers, bývalý americký ministr
financí a později rektor Harvardské univerzity, a Kishore Mahbubani, bývalý
singapurský diplomat a nyní děkan na Škole diplomacie Lee Kuan Yewa na Národní
singapurské univerzitě, publikovali v časopisu Foreign Affairs na toto téma
vloni zásadní text. 

Argumentují v něm, že svět není stále více
rozdělený, nestojí na prahu fatálního střetu civilizací, který předvídal Samuel
Huntignton. Naopak se přímo před našima očima sjednocuje. 

Rychlé tempo globalizace, včetně některých jevů,
které jsou s ním spojeny, jako je migrace, sice generuje strach a nahrává
demagogům, ale ve skutečnosti žijeme v neobyčejně progresivní fázi lidské
historie, kterou lze popsat jako fúzi civilizací a vznik planetární civilizace.

Zdi nebo bariéry budou samozřejmě v tomto
procesu hrát ještě dlouho významnou roli jakýchsi retardérů, ale svět před
„koncem historie“ už se nevrátí. 

Deník Referendum, 1.3.2017

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..