Nic už nebude, jak bylo

Jednou z reakcí na současné matoucí
dění ve světě, jehož společným jmenovatelem je globalizace, jsou snahy
některých politiků vrátit věci zpět v čase. Odkazují se na údajné zlaté
časy svých národů kdesi v minulosti, tradiční rodinu, nebo mezinárodní pořádek
založený na bilaterálních vztazích posílených národních států.

Jako by si nevšimli, že revoluční změny,
které přinesly nové technologie a ekonomická globalizace po pádu bipolárního
světa v roce 1989, rozvrátily staré pořádky do té míry, že jejich obnova
není už možná.

Začít lze třeba rolí žen a rodiny
v moderních společnostech. V posledním čtvrtstoletí došlo
k radikální „feminizaci“ světa ve všech možných směrech. Počty žen
studujících na univerzitách v mnoha zemích převyšují počet mužů. Ženy se
masově prosadily v řadě ekonomických odvětví. I funkce manželství coby
socio-ekonomické základny rodiny je překonaná.

I proto se stále více žen nemá potřebu
vdávat, a pokusy (převážně mužských) politiků diktovat, jak má rodina vypadat
nebo omezovat kontrolu porodnosti jsou zcela kontraproduktivní. U nás
kupříkladu nedávno lidovci kritizovali návrh z dílny sociálně demokratické
ministryně Marksové, který by ženám umožňoval umělé oplodnění bez souhlasu
partnera. Činili tak z pozic obrany „tradiční rodiny“.

Je evidentní, že vůbec nechápou, že časy
„tradiční rodiny“ se už nevrátí. Ženy se už nenechají nacpat do starých
škatulek, z nichž mnohé byly jen nástroji patriarchální kontroly. Pokud
chce český stát podporovat porodnost, měl by se snažit vyjít vstříc měnícímu se
sociálnímu postavení žen. Měl by také respektovat, že manželství nebo
registrované partnerství párů stejného pohlaví je dnes především právní vztah
chránící práva jeho účastníků a dětí, nikoliv jakási jediná možná svatyně lásky
mezi dvěma lidmi– na věčné časy

Nevrátí se také už tradiční národní
státy. O těch mnozí mluví jako o jakémsi organickém společenství, které lidem
poskytuje bezpečí a nabízí identitu.

Staré formy vlastenectví a národní
identity se ale rozplývají přímo před našima očima. Zatímco se dojímáme
televizními záběry na devadesátileté generály, kteří byli ochotni položit za
vlast život, průzkumy ukazují, že identifikace mladých lidí s jejich
národem či státem je dnes podstatně mělčí.

Svoji identitu hledají a potvrzují jinými
způsoby, které souvisí s moderními komunikačními prostředky a sociálními
sítěmi. Stále více lidí je tak či onak spojeno s různými projevy
globalizace, ba na nich často ekonomicky závisí. Šermování nacionalismem
v zemích, jejichž hospodářská páteř je tvořena stále více nadnárodním
kapitálem, je jen prázdná rétorická hra bez obsahu.

Různé funkce národních států jsou dnes
navíc sdíleny i na mnoha dalších úrovních, než jen nadnárodní ekonomika. Za
poslední desetiletí významně narostl počet mezivládních i nadnárodních
organizací, kam státy přenesly části svých kompetencí. Vyrvat stát z této
sítě vztahů je dnes v podstatě nemožné.

I proto jsou naivní i snahy vrátit vztahy
mezi státy na primárně bilaterální úroveň nebo vytvářet iluze, že národní stát
může mít znovu vše plně pod kontrolou, pokud se schová za vlastními hranicemi.
V situaci, kdy hranice států transcenduje globálně provázaná ekonomická,
informační a technologická „stratosféra“, jsou to jen pohádky pro vystrašené
voliče.

Nic už nebude, jak bylo. Řád pozdní
modernity byl za poslední čtvrtstoletí zcela rozvrácen na mnoha úrovních. Ti,
kdo chtějí tu či onu zemi „udělat znovu skvělou“ nebo mluví o jakýchsi zlatých
časech v minulosti, jsou obchodníci s teplou vodou. Lze jít jen dopředu
a hledat tudíž pro nové jevy efektivní formy politického vyjádření.  Přičemž je jasné, že jen málo z toho, co
tvořilo starý pořádek—od silných národních států až po tradiční rodinu či
tradiční politické strany—bude tam, kam směřujeme, použitelné.

Novinky. 3.3.2017

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..