Žijeme
v době tak lehké, že se tato lehkost stává pro mnohé postupně
nesnesitelnou tíží. Globalizace s lehkostí obepjala celý svět, a ten se
stává bohatším–zejména v dříve chudých zemích. Jenže výzvy globalizace
působí zároveň stále větší pocit ohrožení tam, kde byla spuštěna—tedy na
Západě.
Americký
prezident Donald Trump je produktem tohoto paradoxu. Vyhrál i proto, že s lehkostí
sobě vlastní slíbil té části americké veřejnosti, která je vyděšena
globalizací, že věci vrátí zpět do minulosti, která v paměti mnoha lidí
ještě něco „vážila“. Vystaví masivní zdi a hranice, vrátí těžký průmysl, a nebude si lámat hlavu,
tak jako naši předci, zhoubnou politickou korektností.
To vše zvěstoval
s pomocí „postmoderních“ způsobů komunikace lehoučkých jako pírko. Jedním
z jeho hlavních nástrojů byl Twitter, stylem pak jakási beztížnost všeho,
co sděloval. Pravda a lež byly postaveny na stejnou úroveň, vulgárnost se stala
akceptovanou součástí politického stylu.
I ty
nejskandálnější Trumpovy výroky byly ospravedlňovány jeho podporovateli coby
logické projevy „lehkosti“ naší prý post-faktické doby. Prý to zase až tak
nemyslel, byla to jen kampaň. Hra. Trump ji prostě hrál lépe než Clintonová.
Nasliboval
možné i nemožné. Jeho první dva měsíce ve funkci, v nichž nic neprosadil,
ukazují, že spíše to nemožné.
Alespoň preference
„beztížného“ prezidenta se ovšem řídí zákony gravitace, takže rychle spadly na
nejnižší úroveň, kterou historie amerických prezidentů pamatuje. Bylo třeba
něco udělat. Dobře by se hodil třeba nějaký vojenský konflikt, protože ten
tradičně sešikuje váhající část americké veřejnosti za válčícím prezidentem.
Leckdo
možná Trumpovi uvěří, že 59 raket poslal na syrskou leteckou základnu opravdu
proto, že v něm obrázky dětí umírajících po chemickém útoku vzbudily
morální rozhořčení, kterému byl ochoten obětovat snahy o dobré vztahy s Ruskem. Mnozí ovšem namítnou, že Trump není morálního
rozhořčení schopný. Středobodem veškeré jeho politiky je on sám.
Těmto pochybovačům nyní sám přihrál svým vyprávěním
v televizní stanici Fox News o okolnostech, za nichž vojenský úder
nařídil. S čínským prezidentem, kterého hostil ve svém rekreačním sídle na
Floridě, si prý právě užívali vynikajícího čokoládového dortu na konci báječné
večeře, když učinil rozhodnutí
podniknout útok na Sýrii.
Je
úžasné, vykládal Trump moderátorce, že americké rakety zasáhly cíle na takovou
vzdálenost. Je jich prý třeba armádě poskytnout víc. Jako by objevil hračku, která
k jeho překvapení skvěle funguje, a ke všemu záleží jen na něm, kdy si
s ní chce hrát.
Vzhledem
ke zločinnosti Asadova režimu nelze samozřejmě šmahem odmítnout argumenty, že
Trump udělal správnou věc, i když třeba ze špatných pohnutek. Hrozivější je, že
jeho rozhodnutí nebylo doprovozeno žádnou ucelenější strategií. A že bylo jeho
následným rozjímáním nad okolnostmi útoku devalvováno na úroveň nášupu po
čokoládovém dortu.
Trumpovi
kritici mohou po právu argumentovat, že je to lehkost poněkud nesnesitelná, a
že na formě záleží. Tedy že styl rozhodování nejmocnějšího muže světa
spoluurčuje obsah i smysl takového rozhodování.
Příště o
nějakém útoku, rozhodne americký prezident třeba u předkrmu při obědě. A
protože nebyl řádně promyšlen, prodiskutován a komunikován, budeme se divit, že
přerůstá v globální válku.
Novinky, 14.4.2017