Proč a komu u nás vadí Macron

Je poučné
sledovat, kdo a proč u nás varuje, že vítězství Emannuela Macrona v prvním
kole francouzských prezidentských voleb a jeho skoro jisté vítězství nad
nacionalistkou Marine Le Penovou v kole druhém, není jaksi „to pravé
ořechové.“

Komentátory
a politiky, kteří mají výhrady k Macronovi, nelze samozřejmě všechny házet
do jednoho pytle. Někteří si nepřáli vítězství Le Penové, ale zároveň mají legitimní
pochybnosti, zda bude Macron, který za sebou nemá velkou tradiční stranu,
schopný efektivně vládnout. Ptají se, jaká bude konkrétně jeho politika, neboť
jeho prohlášení se nesou ve značně obecném duchu.

Zároveň
ale víme, že v této obecné rovině je Macron proevropský a nevidí
globalizaci jako hrozbu, ale spíš pozitivní výzvu. Uznává, že masová migrace
nemůže pokračovat dosavadním způsobem, ale nechce se opevňovat proti ní ani proti
globalizaci za národními hranicemi. Chce spolupracovat s Německem na
reformách EU.

A právě
tato jeho obecná politická orientace, zdá se, vadí některým komentátorům i
politikům vlastně nejvíc. Jen to schovávají za kostrbaté úvahy o tom, zda
takovýto prezident je přesně to, co Francie a Evropa potřebují. Někteří dokonce
už dopředu vědí, že se zvolením Macrona prý jen odkládají problémy, které se nahromadily,
zejména ve vztahu k migraci, a že Le Penová si letošní porážku určitě
vynahradí za pět let.

Někteří
si v hloubi duše vítězství Le Penové přáli (a ještě doufají, že se stane
zázrak a v druhém kole vyhraje, což samozřejmě nelze stoprocentně vyloučit)
protože by mohla pomoct rozbít Evropskou unii a spolupracovat s Donaldem
Trumpem i britskou vládou na jejich představě o vrácení světa do jakési údajně
zlaté éry suverénních národních států.

Macron je
prý „pravolevý globalista“ napsal opovržlivě jeden komentátorský kolega, který
opakovaně vyzývá k rozbití EU. Možná by ale bylo na místě trochu ochladit
vášně a mírnit ideologické škatulkování. Už jen úvahy o tom, co všechno Macron,
pokud opravdu v druhém kole vyhraje, zaručeně nedokáže, a jak si tedy může
Le Penová v klidu pět let počkat, jsou směšné, když se druhé kolo
prezidentských voleb ještě ani nekonalo.

Nevíme
navíc, jak se bude dařit v červnových parlamentních volbách Macronově
hnutí Vpřed. Nevíme také, co bude následovat po předpokládaném vítězství jedné
ze dvou velkých tradičních stran—sociálních demokratů nebo křesťanských
demokratů—v Německu.

Je možné,
že Macron, jenž je naplněn reformním elánem, opravdu vytvoří, stane-li se
příštím francouzským prezidentem, s německou vládou reformní tandem, který
zásadně změní fungování EU. A není vyloučeno, že bude v těchto reformách
prosazovat některé levicové akcenty, jejichž absence leckomu vadí na německém
přístupu k EU.

Jinými
slovy, je docela možné, že právě v Macronovi dostane EU onoho
charismatického vůdce, po němž leckdo volá. Přičemž charismatu má politik,
který už dokázal samojedině porazit všechny zavedené stranické veličiny, na
rozdávání.

Pokud se
vrátíme k českému kontextu, z některých komentářů k Macronově
vítězství v prvním kole a velmi pravděpodobném vítězství v kole
druhém, prostě až příliš vyčuhuje zklamání nad tím, že se v kontinentální
Evropě neopakují vítezství nacionalistů ve Velké Británii a USA. Hroutí se
temné předpovědi, v nichž si mnozí komentátoři v poněkud provinčním
Česku paradoxně libují o poznání více než v zemích, které si
s výzvami, o nichž v poklidném českém rybníku mnozí jen apokalypticky
teoretizují, musely skutečně poradit.

Možná se
některé komentáře k Macronově vítězství nesou v tak kyselém duchu
prostě proto, že když někdo příliš hlasitě tvrdí, že umírnění zastánci
liberální demokracie a spolu s nimi příznivci EU jsou u konce
s dechem, načež volby v zemích kontinentální Evropy nedopadají podle
jejich předpovědí, nezbývá jim než varovat, že se zúčtování jen odkládá.

Novinky, 27.4.2017

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..