Zákaz kouření v restauracích i dalších veřejných
prostorách, který začíná platit, dalece přesahuje svojí symbolikou pouhou
starost státu o zdraví lidí. Je to vítězství jednoho pojetí svobody nad jiným,
které se u nás prosadilo po roce 1989.
Svobodu tehdy pochopilo mnoho lidí tak, že je to právo
dělat určité věci bez odpovědnosti za společenské následky a bez ohledů na jiné
lidi. Toto pojetí svobody jsme pak mohli vidět v podobě bezohledného „urvi
si, co můžeš“ během privatizace nebo v podobě rozkrádání státu i dalších
patologických jevů.
Takto chápaná svoboda de facto neutralizovala povědomí
o existenci společnosti. Český stát se stal pouhým souborem atomizovaných
jedinců, kde bylo těžké prosadit veřejné nebo celospolečenské zájmy.
V diskuzích o zákazu kouření
v restauracích a dalších veřejných prostorách u nás dlouho toto egoistické
pojetí svobody slavilo úspěchy. Nic nepomáhalo, že jedna evropská země za
druhou postupně kouření ve veřejných prostorách zakazovala, a že odborné i
politické diskuze, které jsme mohli slyšet u nás, už tam dávno proběhly. Zase jsme
jednou měli patent na rozum, takže jsme až 24. zemí v Evropě, která
kouření v restauracích zakázala.
Politická většina, která byla pod silným tlakem
tabákové lobby, odmítala dlouho slyšet, že restaurace není jen soukromý
podnikatelský projekt, kde si majitel může dělat, co chce, ale veřejný prostor. A že i proto taková
zařízení podléhají celí řadě regulací. Bylo absurdní, že často titíž lidé, kteří
uznávali, že se v restauracích nemůže podávat kupříkladu staré ohřívané
jídlo nebo psí maso, vášnivě argumentovali, že kouření je jiná věc.
Jenže ve veřejném prostoru máme v civilizovaných
společnostech svobodu dělat určité věci pouze za předpokladu, že tím neohrožujeme
jiné. Argument, že nekuřáci, kteří se kouřením cítí ohroženi, do kuřácké
restaurace nemusejí chodit, je stejně předpotopní, jako by byl argument, že
restaurace nemusejí dodržovat hygienické standardy, a komu by se to nelíbilo, nemusí
do špinavých a myšího trusu plných restaurací přeci chodit.
V podobě protikuřáckého zákona se neprosadilo žádné
omezení svobody, jak to vykládají zastánci „svobody“ z časů porevolučního
„divokého Východu“. Prosadilo se pojetí svobody, které je ve srovnání
s tím předešlým krokem vpřed.
Je v něm obsažen předpoklad, že existujeme jako společnost. Že máme nejen práva, ale i odpovědnost. Že svoboda nekuřáků, což je
většina společnosti, nebýt ve veřejném zařízení ohrožován životu nebezpečnými
látkami a obtěžován smradem, přirozeně stojí v rozumné společnosti výše
než svoboda kuřáků ve veřejném prostoru kouřit.
Právo, 1.6.2017