Tradiční politické strany jsou málo
schopné přizpůsobit se výzvám globalizace. Mají-li se změnit, potřebují
produktivní konfrontaci s antipolitickými hnutími vznikajícími jak
„zezdola“ z občanského aktivismu, tak „seshora“, vstupem podnikatelů do
politické hry, tvrdí Václav Bělohradský.
ANO Andreje Babiše je podle něj taková inspirativní
štika v rybníce. Jenže místo toho, aby se tradiční strany učily, jak s takovým
„antipolitickým“ hnutím vytvářet koalice, spojují se proti němu s cílem ho
z politiky vypudit. „Antibabiš“ je jen strach „politické třídy“ z nového
a snaha bránit vlastní mocenské pozice.
Pomiňme, že právě Bělohradský ještě
nedávno psal o „českém politickém kýči“, který prý u nás opakovaně vzniká tím, že
se neformuje politická opozice, ale opozice vůči politice. Budiž, člověk může
měnit své názory. Ale názor, že kýčem svého druhu je dnes odpor tradičních
stran proti oligarchovi, jehož „hnutí“ funguje pod antipolitickým praporem, je
učiněný kotrmelec.
Což o to, tradiční strany, se svými
aparáty, těžkopádnými rozhodovacími mechanismy i lpěním na ideologiích mají
skutečně v „tekuté“ éře globalizace stále více problémů. A je logické, že
vznikají různá hnutí, často i jen ad hoc,
která na nové výzvy reagují pružněji a často i lépe. Tradiční politika nemá
důvod s nimi nespolupracovat, pokud jsou demokratická.
Potíž je v tom, že ANO není žádné hnutí. ANO je prostě Andrej Babiš, který
je obklopen k němu přisátými oportunisty či prostě najatými politickým
komparsem, s nímž si může nakládat, jak chce. Pokud by si Babiš zítra
našel jinou hračku, ANO pozítří skončí.
Coby čistě mocenský nástroj jednoho
člověka, schovaný za fasádou „hnutí“, ANO nenabízí žádná řešení globalizačních
výzev. Nabízí pouze to, co miliardář důvěrně zná: řízení firmy bez akcionářů, ovládané
vlastníkem k vlastnímu prospěchu. Čili autoritářský model, který evidentně
konvenuje mnoha lidem unaveným složitostí demokratického rozhodování.
Babiš nabízí Čechům důvěrně známou normalizační
smlouvu: vy mě necháte v klidu vládnout, já vám zajistím slušnou životní
úroveň a stabilitu; do vedlejších nákladů a mých osobních zisků z toho
všeho vám nic není.
Kdyby bylo ANO skutečným hnutím,
v jehož čele stojí charismatický podnikatel, který je alespoň částečně
svázán vnitřními demokratickými mechanismy, „produktivní konfrontace“
s ANO by nebyla problém, Vládnout s oligarchou pohrdajícím demokracií a
nesvázaným uvnitř svého „hnutí“ jakýmikoliv kontrolními mechanismy, problém je.
Někdo takový opravdu nevypadá jako štika
v rybníce, ale jako do rybníka hozený žralok. A hovořit v konfrontaci s ním o potřebě
spojit se k záchraně demokracie, není žádný antipolitický kýč, ale demokratická
politika v tom nejlepším slova smyslu.
Právo, 7.6.2017