I
zavedeným politickým stranám se občas stane, že přestanou vyzařovat energii. Někdy
k jejich náhlému vyhasnutí přispěje jeden další skandál v řadě mnoha
jiných, jako se to stalo občanským demokratům.
Jindy to
může být sílící krize identity strany, která měla dlouho „svoje jisté“
v podobě sociálních skupin, které tradičně oslovovala, ale prudce se
měnící poměry tuto stabilní voličskou základnu erodovaly. To je nyní případ
naší sociální demokracie, stejně jako mnoha dalších „tradičních“ stran, nejen u
nás.
Signály,
že si strana nevystačí s obranou sociálních jistot a nabídkou nových pro
sociálně slabší vrstvy přibývají už mnoho let. Česká společnost se mění stejně
jako ty západní. A zejména mladší lidé chtějí od politických stran odpovědi na
otázky, které souvisejí s nejrůznějšími novými výzvami, které přinášejí
globalizace a nové technologie. Chtějí alespoň nějakou vizi toho, jak bude jejich země pozitivně reagovat na vpravdě revoluční změny, které ve světě probíhají.
ČSSD
tento vývoj vůbec nezachytila. Je to dnes strana konzervativní, která na
většinu nových jevů reaguje defenzivně: ubráníme to či ono, ekonomické
nejistoty zmírníme novými sociálními dávkami.
Uniká ji,
že zejména mladší a vzdělanější voliči sociálními jistotami sice nepohrdnou,
ale vnímají a přijímají svět jinak: v jeho tekutosti a s jeho
výzvami. Chápou, že konzervovat a chovat se defenzivně nejsou odpovědi na
současný pohyb ve světě. ČSSD je pro ně zoufale nemoderní strana, ať už se pojmu „modernizace“ vysmívá, kolik chce jejích
teoretiků.
Změna
v čele ČSSD nebude mít tudíž žádný velký efekt, protože vychází
z mylného předpokladu, že příčinou současných problémů ČSSD je personální
politika. Skutečnou příčinou ale je, že
pro stranu vyrostlou z tradic reformismu, otevřenosti, boje za lidská
práva a internacionalismu, je pouhá obrana dosaženého–pepřená národnictvím a
nedůvěrou ke světu za českými humny–cestou do pekel.
Lubomír
Zaorálek nabídl jako „nový“ program nižší daně a vyšší platy pro 90 procent
obyvatel, nové sociální dávky, národní hrdost a opatrnost vůči Evropské unii,
zejména eurozóně. Coby čerstvá tvář možná přivede zpět nějaké voliče, ale popravdě
řečeno populistická nabídka Andreje Babiše, podepřená jeho snem o moderní a fungující zemi v roce 2030, bude pro mnoho
z nich nadále atraktivnější.
ČSSD
bohužel není schopná nabídnout alternativu dokonce ani k Babišovu zmatenému, ne
příliš demokratickému a velikášskému „snění“. Program, pod nímž jde do boje, je jen
pokračováním nedostatku odvahy a politické vize, které přispěly k jejímu postupnému
vyhasínání.
Právo, 22.6.2017