Co je evropská periférie

Často
slyšíme, že pokud se na základě vize francouzského prezidenta Emmanuela
Macrona, kterou nedávno podpořila i německá kancléřka Angela Merkelová, začne ze
zemí eurozóny formovat tvrdé jádro Evropské unie, tedy jakási EU „první
rychlosti“, budou země, které se tohoto projektu nezúčastní, postupně odsunuty
na evropskou „periférii“. Není ovšem periférie jako periférie.

V EU
jsou země, jako je Švédsko a Dánsko, které neplatí eurem, a přitom jsou
ekonomicky srovnatelné se zeměmi, které dnes tvoří ekonomicky zdravé jádro
eurozóny. Jsou čistými plátci do rozpočtu EU a solidárně se účastní všech
ostatních projektů EU, takže se je tvůrci projektu tvrdého integračního jádra
budou jistě snažit v projektu nějak angažovat.

Pak je zde
ale skupina zemí, které stejně jako dvě zmíněné skandinávské země eurem také
neplatí, ale jsou na rozdíl od nich ekonomicky pozadu, a tedy příjemci
evropských dotací. A navíc některé mají v očích Bruselu vážné problémy
s dodržováním pravidel právního státu i principů liberální demokracie, a
jsou solidární se zbytkem EU, jen když se jim to hodí. Může se dokonce zdát, že
projekt dvourychlostní EU vzniká tak trochu kvůli nim, tedy „proti nim“.

Někteří
čeští politici a komentátoři argumentují, že by se možná nic hrozného nestalo,
kdyby ČR v tvrdém jádru nebyla. EU už prý je v některých oblastech tak
jako tak dvourychlostní, a země, které se kupříkladu neúčastnily schengenské
spolupráce nebo neplatily dosud eurem, žádné velké problémy neměly.

Autorům
těchto poněkud bohorovných vyjádření bohužel ale uniká, že Macronův plán
dvourychlostní EU je kvalitativně něco zcela jiného. Jeho cílem není jen
odsunout z centra evropského rozhodování země, které stojí v cestě
užší integraci, ale také vyrovnat s pomocí společné fiskální politiky a
investičních projektů rozdíly mezi ekonomicky silnými zeměmi eurozóny a
zbytkem. Jde tedy také o jakousi strukturální proměnu eurozóny, kterou dnes
leckdo odepisuje s poukazy na skutečnost, že země s různou
ekonomickou výkonností nemohou mít dlouhodobě společnou měnu, aniž by měly také
společnou fiskální politiku.

Když tedy
někteří komentátoři relativizují pojem evropské „periférie“ poukazováním na to,
že i v rámci současné eurozóny existuje tvrdé jádro ekonomicky výkonných
zemí a zaostávající periférie, nebo dokonce několik periférií, neberou evidentně
v úvahu, že s primárním cílem projektu „EU první rychlosti“–tedy hlubší
politickou a ekonomickou integrací—je spojen i záměr rozdíly mezi „periférií“ a
úspěšnými zeměmi v rámci eurozóny postupně překonat. A to zejména s pomocí
fiskálního přerozdělování a vlastní investiční politiky.

Slovenský
premiér Robert Fico se nedávno snažil českým divákům tuto podstatnou dimenzi
rodícího se projektu vysvětlit během živého vysílání z Brna u příležitosti
25. výročí podepsání dohod o rozdělení Československa. Zatímco moderátor ČT se
úporně držel scénáře „vzpomínáme“, Fico opětovně „odbíhal“ k blízké
budoucnosti, přičemž se pokoušel vysvětlit, proč se Slovensko pod jeho vedením
chce za každou cenu připojit k tvrdému integračnímu jádru. Dokonce, i
kdyby to mělo znamenat upozadění visegrádské spolupráce.

O vzniku tvrdého jádra mluvil jako o skutečně  „velkém“ projektu, který může země, jež jsou
dnes ekonomicky pozadu za západní Evropou, posunout skokově o „ deset let
kupředu“ při dohánění životní úrovně západní Evropy. Je zajímavé, že to při
naléhavosti, s níž o tom Fico mluvil, u nás zapadlo. Nemělo by, protože „být či
nebýt“ v tvrdém jádru může skutečně mít časem nejen politické, ale i
nemalé ekonomické dopady.

Novinky, 1.9.2017

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..