Jedním z rysů
probíhající volební kampaně v České republice je, že oč méně se racionálně
věnuje tématům, která budou mít pro budoucnost naší země zásadní význam, o to
víc se věnuje hře s umělými emocemi. Čile se tak obchoduje se strachem
z hrozeb terorismu a uprchlické kalamity, které už několik let zůstávají—a
s velkou pravděpodobností i do budoucna zůstanou–v českém případě jen
virtuální.
A zároveň se skoro nemluví
o zcela reálné hrozbě, že se Evropská unie, na které naše země ekonomicky
víceméně zcela závisí, rozdělí na tvrdé jádro a zbytek. Politická diskuze se
tak odehrává mimo reálný politický kontext, jímž je naprosto reálná hrozba, že
pokud Česká republika skončí v rozjíždějícím se projektu dvourychlostní EU
na periférii, budeme se potýkat s řadou velmi negativních dopadů.
Buďme konkrétní.
Česká média jsou plná zpráv o tom, že se konečně začaly po delším ekonomickém
růstu zvyšovat průměrné mzdy, nebo že máme nejnižší míru nezaměstnanosti
v Evropské unii. Skutečnost, že tento pozitivní vývoj je do značné míry
možný především zásluhou značné integrace české ekonomiky do té evropské,
zejména do eurozóny, kam míří více než 80 procent českého exportu, se zmiňuje
obvykle jen jako poznámka pod čarou.
Místo toho, aby se ale
vedla před volbami zásadní debata o tom, jak náš vztah s eurozónou, na níž
závisí naše ekonomická budoucnost, prohloubit, politické strany se tomuto
tématu buď vyhýbají, anebo odbojně deklarují, že přijetí eura, k němuž
jsme se zavázali při přistoupení k EU před čtrnácti lety, bychom se měli
různými způsoby bránit.
To vše se děje
v situaci, kdy německo-francouzský tandem otevřeně mluví o vytvoření
tvrdého jádra unie okolo eurozóny. Na stole jsou návrhy, aby eurozóna měla svůj
vlastní, nemalý rozpočet i vlastní instituce, včetně ministra financí či
dokonce parlamentu. Cílem těchto návrhů je přidat ke společné měnové politice a
již částečně fungující bankovní unii i základy společné fiskální politiky.
Jinými slovy: pracuje se konečně na politických krocích, které mají odstranit
systémové selhání, které při spuštění projektu společné měny vzniklo. Tedy, že
společná měnová oblast zemí s různou ekonomickou výkonností nemůže
fungovat bez společné fiskální politiky a určité míry přerozdělování.
Druhým cílem rodícího
se projektu EU „první rychlosti“ je odsunout mimo těžiště rozhodování země,
které eurem neplatí a navíc často sabotují společná evropská rozhodnutí. Česká
republika naplňuje v současnosti obě tyto charakteristiky, ale české
politiky to nechává klidnými. Někteří dokonce bohorovně ujišťují voliče, že
by na periférii nebylo tak zle.
Část politické scény
na poslední chvíli alespoň přišla s nápadem, že by Česká republika mohla
mít v eurozóně status pozorovatele. Jenže pouze pasivně pozorovat
rozhodnutí zemí, na kterých ekonomicky v podstatě zcela závisíme, není
totéž, jako spolu s nimi přímo rozhodovat. Zvlášť když půjde o rozhodnutí,
která mohou mít nemalé ekonomické, politické a bezpečnostní dopady na
budoucnost země.
Je vskutku
pozoruhodné, že většina českých politických stran, které se jinak rády ohánějí
národními zájmy, se ani nesnaží rozbíhající se změny v EU nějak reflektovat.
Česká politická debata zase jednou probíhá v jakési provinční bublině,
v níž jsou uměle vytvářena velká témata z virtuálních hrozeb a
příslibů, zatímco zcela reálná a vskutku důležitá evropská témata, která budou
mít eventuálně opravdu zásadní dopady
nejen na peněženky, ale i bezpečnost každého občana, v ní téměř zcela
chybí.
Někteří naši politici
tvrdí, stejně jako jsme to slyšeli v
minulosti, že tentokrát jde o volby skutečně naprosto zásadní,
přelomové. Snaží se tak vnutit voličům pocit osudovosti jejich rozhodování nad
tématy, která nabízejí. Což o to, cosi s osudového s nadcházejícími
volbami spojeno opravdu je. Až na to, že osudovými se pro Českou republiku
bohužel mohou stát témata, o nichž většina českých politických stran vážně vůbec
nediskutuje.
ČRo Plus, 6.9.2017
<!–
/* Font Definitions */
@font-face
{font-family:“ＭＳ 明朝“;
panose-1:0 0 0 0 0 0 0 0 0 0;
mso-font-charset:128;
mso-generic-font-family:roman;
mso-font-format:other;
mso-font-pitch:fixed;
mso-font-signature:1 134676480 16 0 131072 0;}
@font-face
{font-family:“ＭＳ 明朝“;
panose-1:0 0 0 0 0 0 0 0 0 0;
mso-font-charset:128;
mso-generic-font-family:roman;
mso-font-format:other;
mso-font-pitch:fixed;
mso-font-signature:1 134676480 16 0 131072 0;}
/* Style Definitions */
p.MsoNormal, li.MsoNormal, div.MsoNormal
{mso-style-unhide:no;
mso-style-qformat:yes;
mso-style-parent:““;
margin:0cm;
margin-bottom:.0001pt;
mso-pagination:widow-orphan;
font-size:14.0pt;
font-family:“Times New Roman“;
mso-fareast-font-family:“ＭＳ 明朝“;
mso-fareast-theme-font:minor-fareast;
mso-bidi-font-family:“Times New Roman“;
mso-ansi-language:CS;}
.MsoChpDefault
{mso-style-type:export-only;
mso-default-props:yes;
font-size:14.0pt;
mso-ansi-font-size:14.0pt;
mso-bidi-font-size:14.0pt;
mso-fareast-font-family:“ＭＳ 明朝“;
mso-fareast-theme-font:minor-fareast;}
@page WordSection1
{size:595.0pt 842.0pt;
margin:72.0pt 90.0pt 72.0pt 90.0pt;
mso-header-margin:35.4pt;
mso-footer-margin:35.4pt;
mso-paper-source:0;}
div.WordSection1
{page:WordSection1;}
–>