V předvolební
diskuzi finančních expertů politických stran, které mají největší naději dostat
se do Sněmovny, zazněla v rekaci na otázku, kdy Česká republika přijme euro,
mnohokrát odpověď „až to bude pro nás výhodné.“
Což o to, ČR
by se jistě neměla hnát do ničeho, co je pro ní jasně nevýhodné. I tak je ale
poněkud zarážející účetnická logika, počítající ztráty a zisky členství
v eurozóně bez ohledu jak na širší politický kontext, tak možné dlouhodobé
výhody za fasádou současných účetních kalkulací. Kdyby Evropská unie
přitupovala k vyplácení stovek milard v dotacích naší a dalším zemím
stejně, mohl by i Brusel a země, z jejichž daňových výnosů peníze
dostáváme, argumentovat, že je to „nevýhodné.“
V tomto
kontextu mnohokrát opakované tvrzení většiny diskutujících politiků, že euro
přijememe, „až to bude výhodné“, vyvolává otázku, jak se Česko zachová, až se
stane z čistého příjemce evropských milard čistým plátcem. Bude-li platit
stejná účetnická logika, jakou politici krmí voliče nyní, začne ČR usilovat o
vystoupení z EU, protože je členství účetně „nevýhodné“?
Není to
bohužel úplně hypotetická otázka. Svými postoji k přijetí eura totiž dnes
většina politiků voliče „vychovává“ směrem k postoji, že členství nejen
v eurozóně, ale i v Unii jako takové, je pouze čímsi, z čeho
musíme mít „my“ spočitatelný prospěch. Nelze se divit, že v kontextu
takovéhoto diskurzu je podpora pro euro menšinová.
Premiér
Bohuslav Sobotka nabídl zvláštní variantu argumentu „až to bude pro nás
výhodné.“ Euro prý máme přijmout, ale nejprve musíme dostatečně zvýšit platy a
celkově snížit ekonomické rozdíly mezi vyspělejšími zeměmi a námi. Zároveň
tvrdil, že je potřeba studovat a analyzovat příklad Slovenska.
Ten je ovšem
takový, že Slovensko nečekalo, až výrazně vzrostou platy, ani na výrazné dohnání
západní Evropy. Přijetím eura v roce 2009 udělalo prostě krok,
k němuž se zavázalo stejně jako ČR v přístupové smlouvě. A i když
momentálně roste ČR s vlastní měnou o procento rychleji, Slovensko se po
přijetí eura nejen lépe vypořádalo s ekonomickou krizí, ale za posledních
osm let se na nás ekonomicky téměř dotáhlo.
Jistá
opatrnost českých politiků je ve světle problémů jihu eurozóny na místě, ale
bohužel celá naše diskuze o euru se odehrává mimo širší mezinárodně-politický
kontext. Když se pak možní budoucí miistři financí či dokonce premiéři seřadí
na jednom jevišti, mění se pochopitelná obezřetnost přímo před očima v opatrnictví a politický oportunismus. A to je postoj, který se může dlouhodobě
vymstít mnohem více, než momentální výhody, které nám prý poskytuje vlastní
měna.
Aktuálně.cz