Obě české levicové
strany—Česká strana sociálně demokratická a Komunistická strana Čech a Moravy–utrpěly ve volbách zdrcující porážky.
Jejich lídři reagovali, tak jak je to u nás zvykem. Tedy v podobě
neurčitých prohlášení o potřebě provést důkladnou analýzu a na základě takové
analýzy vyvodit důsledky.
Jako příspěvek ke
slibované analýze lze oběma stranám nabídnout několik postřehů. Začít lze tím,
že politické strany obecně doplácejí na to, když zradí v reakci na nové
výzvy svojí identitu. Na Západě se to už před lety přihodilo sociálně
demokratickým stranám, když na nástup globalizace, a s ní spojené
ideologie ekonomického neoliberalismu, reagovaly v některých zemích
nabídkou tzv. třetích cest, což byly pokusy sloučit neoliberalismus se
sociáldemokratismem. Z počátku to fungovalo, později se ale voliči od
těchto stran začali odvracet, protože proč koneckonců volit levici hájící
ekonomické a sociální recepty, které pravice nabízí v mnohem čistější
podobě.
Obě české levicové
strany se dopustily něčeho podobného ve vztahu k řešení výzev, které
hýbaly světem v posledních letech. Když se začal na pravici stávat módním nacionalismus
coby reakce na různé výzvy ekonomické globalizace a masovou migraci či
mezinárodní terorismus, rozhodly se nabídnout své verze nacionalismu a volání
po bezpečnosti. Jenže v podání stran, které původně vyšly
z internacionalismu, a které ve své rétorice nemohou už z podstaty
věci zajít tak daleko jako nejrůznější pravicoví extrémisté či nacionalističtí
populisté, takový příklon k tématům nacionalistické pravice působí nevěrohodně.
Týká se to přitom
více sociální demokracie než komunistů, kteří přeci jen dokázali slavit se
svým protiněmeckým nacionalismem, mírným euroskepticismem a stavěním se do
role protestní strany jisté úspěchy už v minulosti. Jejich hlavním problémem
je, že na scénu nyní přišla populistická hnutí, která dělají tytéž věci s větší energií a přímočařeji, přičemž dokážou
oslovit na rozdíl od KSČM i mladší lidi. Ukázalo se ale, že když se zjevili
polici, kteří nabízeli vládu silné ruky přesvědčivěji než konzervativně a zároveň
rádoby levicově působící politici KSČM, následovali tyto autoritářské politiky
z nových hnutí i mnozí starší voliči komunistů.
Sociální demokracie
zradila svojí identitu hned nadvakrát. Nejen svým jistým příklonem
k nacionalismu, bojem proti migraci ve stylu pravicových stran a
opatrnictvím vůči Evropské unii, který z ní opticky činil spíše novodobou
verzi národních socialistů, ale i neschopností nabízet témata, která přeci jen
činí ze západních sociálně demokratických stran—i navzdory jejich oslabování
v posledních letech–ještě stále rozpoznatelnou alternativu k pravici.
Tedy otevřenost k jinakosti, toleranci k menšinám nebo diskuzi na
tématy tzv. kulturní levice.
ČSSD se nepoučila z minulých regionálních a
komunálních voleb, které ukázaly, že začíná silně ztrácet mezi mladšími a
vzdělanějšími voliči. Pokusy o modernizaci ztroskotaly ještě před tím, než se o
nich vůbec začalo vážně diskutovat. Strana se rozhodla zůstat jakousi odborovou
organizací pro postarší voliče z malých města venkova, nabízející bezpečí, což hezky
ilustroval zbraněmi opásaný ministr vnitra za ČSSD. Jenže se ukázalo, že nová
populistická hnutí dokážou některými levicovými recepty v sociální oblasti
šermovat stejně dobře, přičemž jsou jejich autoritářští vůdci důvěryhodnější
při slibování ochrany před údajnými hrozbami i ve své nacionalistické rétorice.
Otázkou je, zda skluz
české levice směrem národnímu socialismu a populismu lze ještě zvrátit. A pokud
ne, zda to neznamená, že obě strany úplně nezmizí coby relikty postkomunismu. Bohužel
se zdá, že nejen u nejspíš nereformovatelných komunistů, ale i v ČSSD,
neexistuje potenciál pro obrat směrem k modernějšímu typu levice. Ta tak bude
u nás muset možná vzniknout nezávisle na obou zmírajících odnožích českého
levicového postkomunismu.
ČRo Plus, 1.11.2017
<!–
/* Font Definitions */
@font-face
{font-family:“ＭＳ 明朝“;
panose-1:0 0 0 0 0 0 0 0 0 0;
mso-font-charset:128;
mso-generic-font-family:roman;
mso-font-format:other;
mso-font-pitch:fixed;
mso-font-signature:1 134676480 16 0 131072 0;}
@font-face
{font-family:“ＭＳ 明朝“;
panose-1:0 0 0 0 0 0 0 0 0 0;
mso-font-charset:128;
mso-generic-font-family:roman;
mso-font-format:other;
mso-font-pitch:fixed;
mso-font-signature:1 134676480 16 0 131072 0;}
/* Style Definitions */
p.MsoNormal, li.MsoNormal, div.MsoNormal
{mso-style-unhide:no;
mso-style-qformat:yes;
mso-style-parent:““;
margin:0cm;
margin-bottom:.0001pt;
mso-pagination:widow-orphan;
font-size:14.0pt;
font-family:“Times New Roman“;
mso-fareast-font-family:“ＭＳ 明朝“;
mso-fareast-theme-font:minor-fareast;
mso-bidi-font-family:“Times New Roman“;
mso-ansi-language:CS;}
.MsoChpDefault
{mso-style-type:export-only;
mso-default-props:yes;
font-size:14.0pt;
mso-ansi-font-size:14.0pt;
mso-bidi-font-size:14.0pt;
mso-fareast-font-family:“ＭＳ 明朝“;
mso-fareast-theme-font:minor-fareast;}
@page WordSection1
{size:595.0pt 842.0pt;
margin:72.0pt 90.0pt 72.0pt 90.0pt;
mso-header-margin:35.4pt;
mso-footer-margin:35.4pt;
mso-paper-source:0;}
div.WordSection1
{page:WordSection1;}
–>