Tak dlouho se v českých politických luzích a hájích
hrál pravicový šlágr o nebezpečí návratu „nesystémových“ komunistů k moci,
až si mnozí nestačili všimnout, že skutečné nebezpečí pro českou demokracii se formuje
v podobě opravdu anti-systémového, anti-politického hnutí. A další pak napravo
od občanské pravice, v podobě organizovaného vzestupu skutečných
extrémistů.
Výše řečené není obhajobou KSČM. Ta má i dnes spoustu vad
na kráse, včetně nedostatečného vypořádání s minulostí, některých
neostalinistů ve svých řadách, popřípadě nekritické příchylnosti mnohých jejích
politiků k putinovskému Rusku. Jenže zároveň je dnešní KSČM tradiční stranou v pravém slova
smyslu, která se za poslední čtvrtstoletí stala součástí systému.
Stranou, která se adaptovala na demokratický provoz do té
míry, že zásadní útok na něj by byl podřezáváním větve, na které sedí. Svým ideovým
profilem je to nacionalisticky-konzervativní strana s levicovou sociální
politikou.
Z hlediska mezinárodního zakotvení české demokracie
je problematický její odpor k NATO, ale ani ten není něčím, co dnešní KSČM
není ochotná směnit za případné politické prebendy. A ve svém chladném vztahu
k EU si nijak nezadá třeba s ODS.
Dlouholetý, téměř ritualizovaný boj s komunistickým
nebezpečím, v jehož čele stála právě ODS, bohužel odvrátil pozornost od
jiných hrozeb: politického nástupu oligarchů, kteří vyrostli v prostředí
pravicí zbožštělé „neviditelné ruky trhu“; a konsolidace ostrůvků pravicového
extrémismu do podoby silné strany.
KSČM přitom dlouho hrála jakousi sanitární roli, protože
coby strana vykreslovaná oponenty jako antisystémová a protestní, k sobě
přitahovala všemožné nespokojence s demokratickými poměry. Když ale měnící
se politický kontext začal v posledních letech legitimizovat síly se
skutečným anti-systémovým poselstvím i pravicové extrémisty, ukázalo se, že
KSČM je pro nespokojence ve skutečnosti příliš
systémová. I proto téměř polovina jejího elektorátu odešla k Babišovi
a Okamurovi.
Mnozí nyní varují před spojenectvím ANO, KSČM a SPD. Ale vzhledem k tomu, že KSČM je
zavedená strana, v níž nerozhoduje jeden autokrat, ale kolektivní vedení volené
na základě principů vnitrostranické demokracie, je to spojenectví, které se
může KSČM vymstít. Asi to vědí i její představitelé.
A možná i proto nedělají ostatní strany úplně dobře, když KSČM automaticky
odepisují jako možného spojence ve snaze Babiše a Okamuru zastavit.
Právo, 2.12.2017