Česko: (ne)bezpečná montovna strachu a průměrnosti

Na začátku roku 2018 si někteří politici a
komentátoři libují, jak se máme dobře. Neopomenou připomenout, že Česká
republika je šestou nejbezpečnější zemí na světě a těší se z pěkného
ekonomického růstu i rekordně nízké nezaměstnanosti. Takový malebný obrázek,
který by mohl namalovat nějaký nový Josef Lada, chce se říct.

Když se ale tak daří a dokonce prý „bude líp“,
proč se tedy většina národa tolik bojí? Proč u nás vítězí (na rozdíl od západní
Evropy, kde jen posílily) politické strany a hnutí, které obchodují se strachem
z migrantů, Evropské unie, globalizace a vlastně všeho cizího? Kde se stala
v našem národním pelíšku chyba?

Proč kvůli této úspěšné politice strachu,
která slibuje neústupnost vůči EU v otázkách migrace, obranu „národních
zájmů“ i národní  měny (jakož i některé
zásadní politické či ústavní změny, které by „zjednodušily“ otravně složitou
liberální demokracii), dokonce hrozí podle některých komentátorů skluz země do
tábora neliberálních, polo-autoritářských 
režimů?

Jedni tvrdí, že je to problém takříkajíc
„historicko-filozofický.“ Jsme prý národ „nesamozřejmý“, který se ve svých
dějinách tolikrát musel obávat o svoji existenci, že se strach
z budoucnosti i vnějšího světa stal součástí jeho genetického kódu. Další
namítají, že se spíše ještě stále potýkáme s pozůstatky éry komunismu, což
se dá prý doložit podobnými trendy v jiných postkomunistických zemích.
Podle jiných máme prý problém s identitou.

Něco pravdy bude na každém z těchto
vysvětlení, jisté ale je, že za malebným obrázkem ekonomicky prosperující země,
se skrývají jevy o poznání méně pozitivní, o kterých politici neradi nemluví.
Netýká se to přitom nezbytně jen největší spotřeby některých návykových látek
na světě, chátrající dopravní infrastruktury, nevýkonné byrokracie, excesů
soudní i policejní moci, ubohé politické kultury, nebo skutečnosti, že
v údajně prosperující zemi je téměř milión lidí v exekuci.

Horší než zmíněné patologické jevy, které by
šlo odstranit či zmírnit technickými opatřeními a zákony, je cosi, co bychom
mohli nejlépe popsat jako převládající nedostatek ambic a vizí—jako vše
prostupující průměrnost.

Česká republika je už od rozpadu
Československa tím, co ze společného státu „zbylo“. Je to společnost krčící se ustrašeně
ve své kotlině. Ve jménu často vzývané „pohody“, „bezpečí“ a „klidu“ nejen
neusiluje o aktivní vůdčí roli téměř v ničem, ale postupně vyklízí i pozice
v oblastech, kde dříve jakýchsi mezinárodních úspěchů dosahovala. Třeba
v kultuře.

Téměř žádné české filmy nezískávají
mezinárodní ceny, nerodí se téměř žádná mezinárodně uznávaná vážná i populární
hudba. Českou literaturu od dob vrcholící tvorby Kundery, Havla a Klímy ještě
z dob komunismu, v zahraničí téměř nikdo nezná, protože je většinově
zaměřená na poněkud narcistní a postmoderně rozháraný ponor autorů a autorek do
vlastních niter či na hry s jazykem, které jsou ovšem po dílech Bohumila
Hrabala už jen mlácením prázdné slámy.

Tu a tam pronikne na světovou scénu nějaký
výtvarník nebo autor průmyslového designu, ale ani tam nejsme pevně usazeni v první
lize. Zajímavé věci se rodí spíše jen na okrajích, mimo vše ubíjející hlavní
proud, který jim ale nedovolí se prosadit.

A co hůř: 
tato (pod)průměrnost ve srovnání s prudce pádícím světem je
doprovázena sebeuspokojením společnosti provinciálně ponořené do sebe.
V televizích se pořád dokola promítají „ikonická“ díla české seriálové
i  filmové tvorby (z nichž si národ
vylovil svoje oblíbené „hlášky“). Společnost je většinově vystavena nekonečnému
oblbujícímu proudu „estrádní“ popkultury, jejíž „špičky“ neobstojí ani ve
srovnání s tím, s čím je člověk konfrontován třeba na newyorské
ulici.

Je zcela symptomatické, že nejúspěšnějším
českým uměleckým žánrem je pohádka, v níž se pořád dokola opakují stejné
stereotypy odněkud ze středověku: přitroublý král, chytrý Honza, přitroublý
čert, atd. Mění se snad jen to, že princezny bývají více emancipované.

To vše je paradoxně doprovázeno jakousi
neoficiální, zcela falešnou ideologií národní výjimečnosti. Jsme prý rozumnější
než západní společnosti, lehkovážně experimentující s tím či oním. Poučeni
složitou minulostí, máme prý na věci střízlivější a jasnější pohled. Kdyby nám
tak jen chtěl ten velký svět víc naslouchat!

Varováním tomuto převládajícímu uspokojení by
mělo být, že úspěšným „ve světě“ se u nás může stát ve většině případů pouze
talent, který z české kotliny víceméně natrvalo včas odešel anebo tráví
hodně času v zahraničí: Magdaléna Kožená, Petr Sís, Jaromír Jágr,  Bohdan Pomahač, Milan Kundera, Tomáš Halík, atd.
Ti, co zůstanou, jsou většinově udušeni převládajícími standardy průměrnosti.
Jde to tak daleko, že kupříkladu téměř kterýkoliv domácí umělec, kterého
většinově chválí povětšinou beznadějně provinční česká „kritika“, nebo vyhrává
domácí ceny, je dopředu odsouzen k nezájmu na mezinárodním poli.

Polický režim, který po posledních volbách u
nás postupně vzniká, je bohužel zcela založen na potvrzování národních
stereotypů. Když si budeme věci (i v otázkách fungování politiky) dělat
pěkně po svém, nenecháme „cizí“, aby se příliš šťourali v našich věcech a
možná se dokonce znovu opevníme za hranicemi, „bude líp“. V národě, kde si
většina lidí mimo vysmívanou „kavárnu“ nedokáže přečíst nebo poslechnout nic
v nějakém cizím jazyku, je přitom tato cesta do ještě větší izolace
poměrně snadná.

Katastrofální na tom všem je především míra
politického pokrytectví, které těží z obecně nízké znalosti širších
souvislostí a prostředí ve „velkém“ světě. I ti naši přední politici, kteří
slibují bezpečný národní pelíšek, jenž má prý vnějšímu světu říkat ve věcech
národních zájmů důrazné „ne“, totiž vědí, jak moc je naše země závislá na EU a
globalizaci. Vědí, že naše údajně skvělé ekonomické úspěchy jsou ve skutečnosti
především úspěchy nadnárodních firem, které přeměnily českou kotlinu
v montovnu. Ekonomika je zatím poměrně výkonná nikoliv zásluhou politické
reprezentace, ale navzdory ní.

Jakákoliv další rostoucí izolace, porušování
pravidel mezinárodních organizací (z nichž tyjeme) a nesmyslné bouchání do
stolu ve jménu většinou falešných představ, že „vše víme lépe“ než západní
spojenci (kteří v národní propagandě prý propadají nesmyslnému slabošství
a  dekadenci), nás tak může přijít hodně
draho. Chováme se jako teenager, kterému rodiče skoro vše platí a všemožně ho
podporují, zatímco on jimi a jejich standardy pohrdá a okopává jim kotníky.

Pokud budou chtít čeští politici snad udělat
pro národ něco dobrého, stane se tak, až přestanou (včetně současných
prezidentských kandidátů) pořád dokola mluvit o tom, jak za „nás“ budou
bojovat, chránit nás, atd., a místo toho řeknou politickému teenagerovi, že
přišel čas dospět! Že je třeba se vážně zamyslet, jak se dostat
z ubíjející národní průměrnosti a strachu ze světa.

Existují příklady srovnatelně velkých zemí,
které to dokázaly, a staly se synonymy technologické inovativnosti,
vynikajících kulturních počinů, skvělého vzdělání. Možná bychom si měli vzít
z nich vzít příklad.

 Aktuálně.cz, 1.1.2018

<!–
/* Font Definitions */
@font-face
{font-family:“MS 明朝“;
panose-1:0 0 0 0 0 0 0 0 0 0;
mso-font-charset:128;
mso-generic-font-family:roman;
mso-font-format:other;
mso-font-pitch:fixed;
mso-font-signature:1 134676480 16 0 131072 0;}
@font-face
{font-family:“MS 明朝“;
panose-1:0 0 0 0 0 0 0 0 0 0;
mso-font-charset:128;
mso-generic-font-family:roman;
mso-font-format:other;
mso-font-pitch:fixed;
mso-font-signature:1 134676480 16 0 131072 0;}
/* Style Definitions */
p.MsoNormal, li.MsoNormal, div.MsoNormal
{mso-style-unhide:no;
mso-style-qformat:yes;
mso-style-parent:““;
margin:0cm;
margin-bottom:.0001pt;
mso-pagination:widow-orphan;
font-size:14.0pt;
font-family:“Times New Roman“;
mso-fareast-font-family:“MS 明朝“;
mso-fareast-theme-font:minor-fareast;
mso-ansi-language:CS;}
.MsoChpDefault
{mso-style-type:export-only;
mso-default-props:yes;
font-size:14.0pt;
mso-ansi-font-size:14.0pt;
mso-bidi-font-size:14.0pt;
mso-fareast-font-family:“MS 明朝“;
mso-fareast-theme-font:minor-fareast;}
@page WordSection1
{size:612.0pt 792.0pt;
margin:72.0pt 90.0pt 72.0pt 90.0pt;
mso-header-margin:36.0pt;
mso-footer-margin:36.0pt;
mso-paper-source:0;}
div.WordSection1
{page:WordSection1;}
–>

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..