Sociální demokracie u konce s dechem

Česká strana sociálně demokratická se chystá na svůj
předčasný sjezd a není to pěkný pohled. Jak nedávno ironicky poznamenal jeden
analytik blízký ČSSD, patnáctičlenný poslanecký klub strany čítá šestnáct nebo
více frakcí. A největší šance probojovat se do čela strany mají tři politici,
kteří jsou spjati s jejím pádem.

V debatě uvnitř ČSSD o příčinách jejího fiaska v podzimních
volbách do Sněmovny evidentně převážil názor, že receptem na obnovu strany je
přitvrdit v artikulování politiky, kterou kritici stranického směřování
v posledních několika letech označovali nejčastěji jako národní
socialismus. Možná to bylo poněkud nepřesné: socialistické
(sociálnědemokratické) myšlenky se pod sílícím nánosem národnictví, boje s migrací,
boje za ozbrojování a brblání na adresu Evropské unie  už hledaly dost těžko.

Předseda strany a premiér úspěšné vlády Bohuslav Sobotka,
jeden z mála zbývajících sociálních demokratů ve straně, byl pod neustálou
palbou lidí, z nichž mnozí by se lépe vyjímali v bezideovém, zato
mocensky se skvěle orientujícím politickém komparsu Andreje Babiše, nebo v KSČM.
Či dokonce ve Svobodě a přímé demokracii Tomia Okamury. Jejich nejslyšitelnější
myšlenkou byl názor, že je třeba obnovit spojenectví s prezidentem Milošem
Zemanem a stavět se pragmaticky ke spolupráci s Babišem.

Všichni tři favorité na post předsedy—Jan Hamáček, Jiří
Zimola a Milan Chovanec—se k obnově užších vztahů se Zemanem hlásí. A
pokud jde o spolupráci s Babišem, liší se jen v tom, zda by trestně
stíhaný Babiš měl stát v čele vlády za případné účasti ČSSD.

Těžko říct, proč ve straně převážil názor, že postaví-li
se do jejího čela jeden z  politiků, kteří jsou všichni spjatí
s jejím pádem na hranici nevolitelnosti, přičemž dva z nich byli mezi „slavnými“
lánskými pučisty, začnou se stranické preference zvedat. Žádný z těchto
politiků už vzhledem k jejich minulosti nenabízí nic, co by stranu mohlo obrodit.

Na národnictví, bezpáteřný pragmatismus a protievropské
brblání máme u nás jiné borce. Strana, která se chce vedle těchto kvalit
zároveň prezentovat jako „sociálnědemokratická“ má evidentně problém se zdravým
úsudkem.

Možná je na čase si přiznat, že jsme po roce 1989 zatím
skutečnou sociální demokracii u nás neměli. Bylo zde několik pokusů na začátku
90. let, ale pak se Miloš Zeman rozhodl stranu vytáhnout nad třicet procent
nikoliv s pomocí „drobné práce demokratické“ a vytváření skutečné sociálně
demokratické identity, ale tak, že do strany pozval nejrůznější prý „zdivočelé“
sociální demokraty z řad extrémistických stran.

Sobotka se před několika lety pokusil otevřít diskuzi o
„modernizaci“ sociální demokracie v rámci svého souboje o vedení strany se
zemanovcem Michalem Haškem. Toho sice porazil, ale modernizace v konzervativní
straně stejně zašla na úbytě.

V současné sociální demokracii už zřejmě nemá její obroda
na základě moderního sociáldemokratismu žádnou šanci. Strana, která se jmenuje
Česká strana sociálně demokratická nepochybně bude dál existovat, ale její
potenciál oslovit nové, zejména mladší voliče, je velmi malý. Stejně malé budou
i její preference, protože v případě starších voličů z malých měst a
vesnic se o ně pere s ANO, SPD a KSČM. Pokud u nás má kdy být nějaká
moderní levicová strana, musí vzniknout mimo ČSSD.

Novinky, 2.2.2018

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..