V souvislosti s výročím komunistického převratu
v únoru 1948 se v médiích vynořily úvahy, zda současná politická
situace u nás by nemohla znovu vést k podobnému potlačení demokracie. Což
o to, určité pokusy okleštit fungování liberální demokracie, jak ji známe od
roku 1989, se nedají ve světle úspěchů populistických a extrémistických stran
v posledních volbách vyloučit, ale paralely s únorem 1948 jsou
přemrštěné.
Novodobým populistům totiž nejde o celkovou změnu systému
tak, jak o tom, často pod vlivem utopií, snily ve 20. století strany, které
stály v čele nastolení různých druhů totalit. Spíše se pokoušejí o
vytvoření systému, který někteří teoretici nazývají neliberální demokracie.
Tedy verzi autoritářství, které si drží základní rysy demokratického systému.
Jedním z důvodů, proč nezajít v oklešťování
demokracie příliš daleko, je dnes mezinárodní kontext. V Evropské unii
jsou ekonomiky jednotlivých zemí úzce propojeny, chudší země též získávají nemalé
evropské dotace.
A i politické přežití autoritářů v zemích, kde se
navzdory různým omezením demokracie dál konají volby, závisí na ekonomické
úspěšnosti jejich zemí. Zkoušejí, kam až mohou ve svých pokusech omezovat
některé principy liberální demokracie a právního státu zajít, ale nejdou cestou
nastolení diktatury, protože důsledkem by byla izolace, a s ní ekonomický
úpadek.
I v českém kontextu vidíme, že autoritářský Andrej
Babiš, který vidí klasickou demokratickou politiku jako překážku pro svou vizi
státu řízeného jako firma, spíše jen opatrně našlapuje, než aby využil svojí
mocenské převahy k potlačení demokracie. Nemá zájem se dostat do
otevřeného konfliktu s EU. I proto nechce kupříkladu otevřeně
spolupracovat s extrémisty na vládní úrovni.
V oligarchickém
populismu, který Babiš ztělesňuje, je opatrnost vůči EU na místě i proto, že
nikoliv jen země, kterou řídí, ale i jeho podnikatelské impérium (nyní ve
svěřeneckém fondu), získává od EU nemalé dotace. A firmy tohoto impéria
podnikají nejen u nás, ale i v Německu, Francii nebo Nizozemsku.
Babiš tak bude muset každou případnou choutku usnadnit si
vládnutí s pomocí omezení demokracie pečlivě měřit možnou reakcí EU. O
tom, že evropské mantinely dobře vnímá, svědčí nejen jeho jasné odmítnutí debat
o referendu, které by umožnilo hlasování o vystoupení ČR z unie, ale i vstřícné
kroky, jako bylo schválení fiskálního paktu jeho vládou. Opatrně našlapuje i
okolo případných změn služebního zákona.
Jakýsi nový Únor se u nás tedy nechystá. Žijeme prostě v jiné
době. Jsme sice leckde svědky pokusů „upravovat“ demokracii do podoby, která
dává prostor autoritářství, ale nikoliv pokusů celý systém rozbít na nahradit
jiným, protože to by v současném propojeném světě vedlo
k ekonomickému úpadku.
Právo, 1.3.2018