Čeští politici všech politických
přesvědčení velmi rádi hovoří vzletně o českých národních zájmech. Nebyli se
ale téměř nikdy schopni napříč politickým spektrem shodnout, jaké zájmy to
přesně jsou.
Od roku 1989 se jakási širší shoda
na tom, co je naším hlavním národním zájmem v dané době vynořila jen
několikrát, a většinou nikoliv tak, že by si spolu sedli hlavní představitelé
vlády, opozice a prezident, aby našli shodu. Stávalo se tak spíše samovolně, když
byl nějaký cíl zcela zřejmý. Třeba zahájení přístupových jednání
s Evropskou unií, které se odehrálo pod tehdy ještě populárním praporem
„návratu do Evropy.“ Nebo vstup do Severoatlantické aliance, kteréžto
rozhodnutí politici většinově podpořili, protože nový demokratický režim
potřeboval bezpečnostní zakotvení.
Ne každá shoda na tom, co je
v dané době stěžejní národní zájem, byla ovšem zjevně ku prospěchu České
republiky. Kupříkladu nedávná shoda napříč politickým spektrem, že Česká
republika má stát spolu se zbytkem Visegrádu v tvrdé opozici vůči migrační
politice schválené většinou ostatní zemí EU, se možná ještě ukáže jako hodně
problematická.
Vychází totiž z jakéhosi
vzdorného nacionalismu, který tvrdí že na danou věc máme ve světle našich zkušeností
rozumnější pohled než naprostá většina členských zemí EU. V tomto kontextu
je pak zajímavé, jak málo naši politici jsou ochotní bránit národní hrdost
v jiných, o poznání jednoznačnějších situacích.
Když se kupříkladu tibetský
duchovní vůdce Dalajláma sešel s některými členy vlády, čtyři nejvyšší
ústavní představitele neváhali poslat do Číny dopis ve formě ponížené omluvy za
jednání členů jejich vlastní české vlády. Když nedávno záhadně zmizel honorární
poradce prezidenta Zemana Jie-Ťien-ming, který je předsedou čínské investiční
skupiny CEFC Europe, s níž Zeman a jeho okolí spojili snahy o masivní
čínské investice u nás, nenašel Hrad odvahu
se obrátit přímo na čínské velvyslanectví, a
raději vyslal do Číny vlastní pátrací tým složený ze Zemanových spolupracovníků.
Zeman se neozval, ani když většina
evropských státníků odsoudila útok nervovým plynem novičok, vyvinutým kdysi
v Sovětském svazu, na bývalého ruského agenta Skripala ve Velké Británii. A
čeští představitelé, včetně prezidenta i premiéra, oficiálně nereagovali ani na
ruské tvrzení, že novičok by mohl pocházet třeba i z České republiky.
Teprve po několika dnech si ministr zahraničí Martin Stropnický předvolal
ruského velvyslance, aby ruské spekulace vysvětlil.
V tu samou dobu, kdy Česká
republika sklízela od Ruska a Číny diplomatické facky, blahopřál prezident
Zeman vůdcům obou zemí k jejich znovuzvolení. V případě Západem
izolovaného a v souvislosti s útokem ve Velkou Británii kritizovaného
Vladimíra Putina dokonce mluvil o jeho zásluhách o stabilizaci Ruska a pozval
ho k návštěvě naší země. V gratulaci čínskému vůdci Si Ťin-pchingovi pro
změnu chválil prohloubení čínsko-českých vztahů. Podle některých zpráv byl
přitom Zemanův honorární poradce Jie-Ťien-ming zadržen na přímý pokyn
čínského komunistického vůdce a prezidenta v jedné osobě.
Zdá se, že čeští politici dokážou
údajné národní zájmy tvrdě hájit zejména tehdy, když nemusejí příliš riskovat.
EU je evidentně mnohem snadnější terč pro předvádění pevných postojů, než Čína
nebo Rusko. Možná se sluší připomenout, že v obyčejných lidských vztazích
se způsobům chování, v nichž se ta která osoba krčí před silnými, ale
okopává přátele, od kterých hrozí jen přátelské napomenutí, dostává dosti
nelichotivých označení.
ČRo Plus, 26.3.2018