Špičky hnutí ANO se rozhodly obnovit vyjednávání o vládě se
sociální demokracií. Existuje pro to řada dobrých důvodů. Kdyby se totiž ANO
vydalo cestou, kterou po krachu předchozích jednání s ČSSD doporučoval
prezident Zeman, mohlo to mít vážné důsledky nejen pro hnutí samotné, ale i pro
Českou republiku.
Jak známo, Zeman Babišovi doporučil, aby jednal o podpoře
pro svoji menšinovou vládu s komunisty a hnutím Svoboda a přímá
demokracie. Jenže řada prominentních členů ANO, včetně několika ministrů a
poslanců, měla s tímto scénářem problém. Zejména spolupráci
s Okamurovým hnutím někteří ostře odmítali.
Uvědomovali si, že pokud by se do světa rozletěla zpráva, že
u nás vznikla vláda opřená o podporu krajní levice a krajní pravice, vzala by
za své téměř okamžitě většina Babišových pokusů prezentovat zemi pod svým
vedením jako proevropskou a prozápadní, a sebe jako politika, který není ohrožením
demokracie. Babiš si přitom v minulých týdnech budoval s pomocí gest,
jako bylo vydání ruského hackera Jevgenije Nikulina do USA, nebo vyhoštění tří
ruských diplomatů coby aktu solidarity s Velkou Británií po otravě
bývalého ruského agenta nervovým plynem na jejím území, obraz prozápadního a
proevropského politika.
Z reakcí české veřejnosti a západních médií na pokus
ANO vytvořit koalici s ČSSD, s podporou KSČM, bylo zřejmé, že taková
vládní konstelace není možná ideální, ale je obecně přijatelná. Kdyby ale menšinovou
vládu ANO nakonec umožnili komunisté spolu s SPD, šlo by o zcela jinou,
„krajní“ situaci. Do popředí by na pozadí společné tolerance vlády krajní
pravicí i krajní levicí vystoupila i nestandardnost samotného hnutí ANO.
Vznik vlády opřené o krajní pravici a krajní levici by ovšem
měl potenciálně i vážné důsledky pro samotné ANO. Byl by to skutečný test těch členů
a podporovatelů hnutí ANO, kteří o sobě navzdory Babišovým výpadům proti
některým demokratickým zvyklostem smýšlejí jako o demokratech. ANO by
pravděpodobně ztratilo dost rychle tu část elektorátu, která ho podpořila už
v roce 2013, kdy k němu přeběhli voliči pravicových stran.
Ale možná nejen je. I mnozí bývalí voliči ČSSD, kteří
k ANO přeběhli ve volbách na podzim minulého roku, mohou být citliví na
to, že by měli být spojováni s politickým projektem, který podporují
extrémisté, a který tak bude jen těžko odrážet kritiku, že je sám
extrémistický. Třicetiprocentní podpora pro ANO by se mohla rozplynout jako pára
nad hrncem.
Je navíc téměř jisté, že podpora KSČM a SPD pro vládu
vedenou Babišem, proti kterému část veřejnosti protestuje už nyní, by vyvolala
velké demonstrace. Ty často mívají vlastní dynamiku, kterou je těžké předvídat.
Důsledky je pak těžké kontrolovat. Obrazně se dá říct, že pokud by Babiš na
Zemanovo doporučení přistoupil, škrtnul by zápalkou nad pomyslným kanystrem
s benzínem. A v takových případech nakonec obvykle nejhůř končí ti,
kteří byli ohnisku nejblíž.
Případná koalice s ČSSD samozřejmě zamlžuje skutečnost,
že v čele vlády s většinovou podporou může stanout trestně stíhaný
politik. To zůstane nadále vážným problémem. Pokud ale cena za koalici
s ČSSD zůstane stejná jako v předchozím jednání—tedy pět ministerstev
včetně ministerstva vnitra—je to v rámci možností asi přijatelná cena za
to, že se země nepropadne do úplného politického rozvratu, a u našich spojenců
si udrží obraz jakž takž fungující demokracie a právního státu.
Novinky, 13.4.2018