<!–
/* Font Definitions */
@font-face
{font-family:“ＭＳ 明朝“;
panose-1:0 0 0 0 0 0 0 0 0 0;
mso-font-charset:128;
mso-generic-font-family:roman;
mso-font-format:other;
mso-font-pitch:fixed;
mso-font-signature:1 134676480 16 0 131072 0;}
@font-face
{font-family:“Cambria Math“;
panose-1:2 4 5 3 5 4 6 3 2 4;
mso-font-charset:1;
mso-generic-font-family:roman;
mso-font-format:other;
mso-font-pitch:variable;
mso-font-signature:0 0 0 0 0 0;}
@font-face
{font-family:“PT Serif“;
panose-1:2 10 6 3 4 5 5 2 2 4;
mso-font-charset:0;
mso-generic-font-family:auto;
mso-font-pitch:variable;
mso-font-signature:-1610611985 1342185547 0 0 151 0;}
/* Style Definitions */
p.MsoNormal, li.MsoNormal, div.MsoNormal
{mso-style-unhide:no;
mso-style-qformat:yes;
mso-style-parent:““;
margin:0cm;
margin-bottom:.0001pt;
mso-pagination:widow-orphan;
font-size:14.0pt;
font-family:“Times New Roman“;
mso-fareast-font-family:“ＭＳ 明朝“;
mso-fareast-theme-font:minor-fareast;
mso-bidi-font-family:“Times New Roman“;
mso-ansi-language:CS;}
.MsoChpDefault
{mso-style-type:export-only;
mso-default-props:yes;
font-size:14.0pt;
mso-ansi-font-size:14.0pt;
mso-bidi-font-size:14.0pt;
mso-fareast-font-family:“ＭＳ 明朝“;
mso-fareast-theme-font:minor-fareast;}
@page WordSection1
{size:612.0pt 792.0pt;
margin:72.0pt 90.0pt 72.0pt 90.0pt;
mso-header-margin:36.0pt;
mso-footer-margin:36.0pt;
mso-paper-source:0;}
div.WordSection1
{page:WordSection1;}
–>
Vloni na podzim jsem shlédl v Divadle na
Palmovce, v rámci festivalu PalmOff Fest, divadelní hru Prokletí
v produkci varšavského divadelního souboru Teatr Powszechny. Režíroval ji
chorvatský režisér Oliver Frljič, který se inspiroval dramatem polského klasika
Stanislawa Wyspiańského.
Hra,
kritizující nevybíravým způsobem některé jevy v katolické církvi, zejména
pedofilii, vyvolala v Polsku velké kontroverze. Zřejmě nejskandálnější je scéna
felace se ztopořeným penisem sochy Jana Pavla II. Na něj pak pověsí
tabulku „Ochránce pedofilů“.
Po
představení jsem se zúčastnil na jevišti debaty se členy divadelního souboru.
Herci vyprávěli o tom, jak silné emoce hra v katolickém Polsku vyvolala.
V některých městech byla představení pod různými záminkami zmařena, jinde herce
musela ochranka dopravit z divadla přímo do hotelu, kde je strážila.
Divadlo
je vyšetřováno pro urážku náboženského cítění a dokonce pro nabádání k vraždě
kvůli scéně, v níž jedna z hereček vypráví v rámci scénáře (tedy fiktivně),
že si chtěla přes internet objednat vraždu Jaroslawa Kaczyńského
a uspořádat na ni sbírku.
V debatě
jsem uvedl, že mě zaujala nejen nesmlouvavá přímočarost zúčtování
s patologickými jevy v církvi, ale i vážnost, jdoucí až na dřeň a
hranici snesitelného, s jakou se to v polské hře děje. V Česku, mínil
jsem, by vyhroceně kritické divadelní představení, mířící na politiku nebo
náboženství, mělo spíše rysy frašky či ironického humoru.
I
proto jsem byl poněkud skeptický k následujícím slovům dramaturga Prokletí
Gorana Injace : „Před dvěma roky jsme si v Polsku podobnou situaci vůbec
neuměli představit. Přišlo to velmi nenápadně, buďte pozorní.“
A
hle: neuplynul skoro ani půl rok a na festivalu v Brně, při představení
jiné Frljičovy hry Naše násilí a vaše násilí, vtrhla na jeviště skupina
nazývající se Slušní lidé a zmařila pokračování hry. Byli údajně rozhořčení
scénou, v niž Ježíš znásilňuje muslimku, jakož i scénou v níž si
herečka vytáhne z vagíny státní vlajku. Padla trestní oznámení na obou
stranách, k celé věci se vyjadřuje kdekdo—od divadelních kritiků, přes
obránce i kritiky demokracie, až po kardinála Duku či hradního mluvčího.
Mně
ale vrtají dál hlavou rozdíly mezi Polskem a Českem. Je docela pochopitelné, že
v Polsku, kde se většina občanů hlásí ke katolické církvi, může hra jako
Prokletí vyvolat rozhořčení. Ne možná tolik kvůli poukazování na patologické
jevy v církvi, ale způsobu, kterým to činí. Není divu, že ne všichni
konzervativní katolíci, kterých je v Polsku dost, včetně polského kléru,
dokážou akceptovat uměleckou provokaci, která může v lecčems zraňovat
jejich identitu.
V Česku
ale nevtrhli na scénu rozhořčení katolíci, i když ve skupině Slušní lidé prý
nějací jsou. Obrázky, které zaplavily
internet, ukazují v první řadě několik holých lebek v modrých tričkách. Jejich mohutné bicepsy
působí nápadněji než jejich oholené mozkovny, které by u „slušných lidí“ měly
hrát jakousi roli.
Ze
všeho nejvíc tito „slušní lidé“ připomínají ty, kdo před časem pořádali pochody
romskými ghetty. Tedy nařvané mladé muže, jejichž život se dělí mezi posilovnu,
výčep, knedlo vepřo zelo, fotbalová utkání a koncerty Ortelu.
Na
fotbale lze podobné zjevy občas slyšet, jak vykřikují rasistická hesla, doprovázená
sloganem „Kdo neskáče, není Čech.“ Občas mávají českými vlajkami počmáranými
názvy jejich obcí a klubů. Evidentně jde dle nich o menší znesvěcování státní
vlajky, než když si herečka vytáhne její atrapu z vagíny.
Jaký
je tedy rozdíl mezi Polskem a Českem? Zdá se, že především ten, že polský
fašismus se nabaluje na konzervativní okraje polského katolicismu, ale jádro
protestů proti Prokletí tvořili lidé, jejichž motivaci lze jakžtakž rozumět,
protože se dotýká jejich skutečné víry. Což samozřejmě neznamená, že lze jejich
vyhrožování divadelnímu souboru omlouvat.
U nás
jsou sice prý kdesi za Slušnými lidmi též katolíci, ale v čele, zdá se,
stojí zase jednou ti samí náckové, kteří nejprve teorizovali „nepřizpůsobivé“
Romy, pak se z nich stali obránci „našich“ hodnot proti migrantům, a teď už
terorizují rovnou spoluobčany s jinými názory.
Mají
bohužel pravdu ti, kdo upozorňují, že takto začínal i nacismus v Německu.
Nenávist nacionalistů se nejprve obrátila proti etnicky a nábožensky „jiným“,
ale s tím si nevystačila. Takže se obrátila postupně i proti těm, kdo
odmítli nenávidět společně s nenávidějícími.
Aktualne.cz, 30.5.2018