<!–
/* Font Definitions */
@font-face
{font-family:“ＭＳ 明朝“;
panose-1:0 0 0 0 0 0 0 0 0 0;
mso-font-charset:128;
mso-generic-font-family:roman;
mso-font-format:other;
mso-font-pitch:fixed;
mso-font-signature:1 134676480 16 0 131072 0;}
@font-face
{font-family:“ＭＳ 明朝“;
panose-1:0 0 0 0 0 0 0 0 0 0;
mso-font-charset:128;
mso-generic-font-family:roman;
mso-font-format:other;
mso-font-pitch:fixed;
mso-font-signature:1 134676480 16 0 131072 0;}
/* Style Definitions */
p.MsoNormal, li.MsoNormal, div.MsoNormal
{mso-style-unhide:no;
mso-style-qformat:yes;
mso-style-parent:““;
margin:0cm;
margin-bottom:.0001pt;
mso-pagination:widow-orphan;
font-size:14.0pt;
font-family:“Times New Roman“;
mso-fareast-font-family:“ＭＳ 明朝“;
mso-fareast-theme-font:minor-fareast;
mso-bidi-font-family:“Times New Roman“;
mso-ansi-language:CS;}
.MsoChpDefault
{mso-style-type:export-only;
mso-default-props:yes;
font-size:14.0pt;
mso-ansi-font-size:14.0pt;
mso-bidi-font-size:14.0pt;
mso-fareast-font-family:“ＭＳ 明朝“;
mso-fareast-theme-font:minor-fareast;}
@page WordSection1
{size:595.0pt 842.0pt;
margin:72.0pt 90.0pt 72.0pt 90.0pt;
mso-header-margin:35.4pt;
mso-footer-margin:35.4pt;
mso-paper-source:0;}
div.WordSection1
{page:WordSection1;}
–>
V poslední době
často slýcháme, že pojem populismus nemá
prý žádný reálný obsah, je to prý jen urážlivá nálepka, s jejíž pomocí se
tradiční strany snaží stigmatizovat v očích veřejnosti nejrůznější nová hnutí.
Naposledy nás o tom přesvědčoval bývalý prezident Václav Klaus. Podobě se
vyjadřuje i současný český prezident Miloš Zeman.
Ve skutečnosti je
populismus v politické teorii velmi dobře popsán už od doby, kdy se poprvé
objevil na sklonku 19. století ve Spojených státech. Vyznačuje se kritikou prý
zkorumpovaných nebo od lidu odtržených elit ve jménu lidu. Reprezentace lidu se
řada populistických hnutí snaží dosáhnout upřednostňováním referend před
zastupitelskou demokracií, anebo tvrzením, že vládnou v zájmu všech,
nikoliv jen jedné voličské skupiny. Což samozřejmě znamená, že populistická
hnutí nemohou mít vyhraněnou ideologii, reprezentující zájmy těch či oněch částí
společnosti.
Nestrukturovaný lid,
na který se populisté odvolávají, a pro nějž prý pracují, je definován
národními teritorii. I proto je většina modernách populistických hnutí
nacionalistická, protievropská či antiglobalistická. Nadnárodní struktury a
jevy, jako je globalizace, jsou velmi
často populisty považovány za hlavní viníky potíží, kterým jejich „lid“ čelí.
Z tohoto
krátkého popisu populismu vyplývá, že různá populistická hnutí mohou jen těžko
trvale spolupracovat, což je pravda jak v
národním rámci, tak nadnárodně. Pokud jde o národní rámec, konkurující
si populisté už tím, že všichni chtějí reprezentovat všechen lid—samozřejmě
s výjimkou elit.
Na nadnárodní úrovni
se i přes různé snahy koordinovat svoje kroky nakonec dostanou do vzájemných
konfliktů, protože zájmy toho kterého národního lidu, který údajně
reprezentují, jsou z historických i dalších důvodů odlišné. Již zmíněný
Václav Klaus kupříkladu vyzdvihuje Alternativu pro Německo nebo maďarský Fidesz
kvůli jejich protievropské rétorice a útokům na liberálně demokratický
establishment, přičemž ignoruje skutečnost, že obě tyto politické síly
kritizují z nacionalistických pozic poválečné vysídlení Němců a Maďarů
z Československa, jehož je Klaus obhájcem. Pokud by se Alternativa pro
Německo kdy dostala moci, docela jistě
by nastolila otázku revize Benešových dekretů.
Podobné dilema nyní
řeší lídr populistického hnutí Svoboda a přímá demokracie Tomio Okamura. Ten se
zúčastnil již několika setkání evropských nacionalisticko-populistických stran,
jimž opakovaně vyjadřuje svoje sympatie. Jedním z nich je i lídr italského
hnutí Liga severu Matteo Salvini, který se stal v nové italské vládě,
zformované jeho Ligou severu a hnutím Pět hvězd, ministrem vnitra.
Salvini začal po
nástupu do funkce okamžitě požadovat nejen omezení migrace do Evropy,
v čemž si s Okamurou jistě porozumí, ale trvá zároveň na důsledném
přerozdělování migrantů, podle kvót, které by ulehčilo Itálii. Přerozdělování
ale Okamura zásadně odmítá a postavil na tom část svého programu.
Jinými slovy: zájem
italských populistů, je v konečném součtu zásadně odlišný od zájmů českých
populistů, ba je v lecčems protichůdný. A mimochodem: italští populisté,
ať už z Ligy severu nebo Pěti hvězd, nejsou také zdaleka tak prvoplánově
protievropští jako kupříkladu právě okamurovci nebo třeba i Alternativa pro
Německo či Národní fronta Marie le Penové ve Francii.
Dokud se nejrůznější
populistická hnutí v Evropě nedostanou k moci, jsou schopná pořádat
vcelku harmonicky působící setkání a v lecčems si notovat. Jakmile se k moci
dostanou a začnou vystupovat i na vládní úrovni jako reprezentanti svého lidu,
dostávají se zákonitě do konfliktu s populisty z jiných zemí. Tam,
kde s to už stalo, tak ožívá soutěž různých nacionalismů, které jsou
z podstaty věci neslučitelné. Evropa s tím má ostatně vlastní
tragické zkušenosti. Ti, kdo tvrdí, že současný nástup nacionálního populismu
v Evropě je jakýsi ozdravný trend, se tak zásadně mýlí.
ČRo Plus, 6.6.2018