Úřadující šéfové
sociální demokracie se mohou od doby, kdy z čela strany odešel Miloš
Zeman, spolehnout, že jim někdo jiný z vedení strany dříve či později
takříkajíc namydlí schody v situaci, kdy strana nutně potřebuje držet
pohromadě. V současnosti hraje tuto roli bezchybně první místopředseda
ČSSD Jiří Zimola.
Ten v současných tahanicích
o nominaci Miroslava Pocheho na post ministra zahraničí v rozporu
s ostatními lídry ČSSD připustil, že by ve světle odporu prezidenta
Zemana, komunistů i designovaného premiéra Babiše bylo možné uvažovat na
post ministra zahraničí o jiném jméně.
Což
o to, Poche není žádnou velkou výhrou, ale předseda Jan Hamáček
i ostatní lídři se rozhodli za jeho nominací stát, protože jde
o princip v situaci, kdy ČSSD už svojí samotnou ochotou jít do vlády
s trestně stíhaným premiérem několik principů obětovala. Jeho jméno bylo
spolu s dalšími čtyřmi spojeno s referendem o účasti ve vládě.
Vzdát
se ho nyní bez boje by tak nejen prohloubilo obraz bezzásadovosti strany, ale
vedlo by nejspíš i k rebelii ve straně proti účasti ve vládě. Navíc
by to nahrálo Zemanově ohýbání ústavy, protože podle ní jmenování ministrů,
které vidí kriticky, blokovat nemůže.
To,
že s návrhem na ústup přišel Zimola, není překvapivé. Byl dlouhodobě
součástí skupiny tvrdého „zemanovského“ jádra ve vyšších patrech ČSSD, do něhož
patřili také kupříkladu Michal Hašek, Jeroným Tejc nebo Zdeněk Škromach. Patřil
spolu s nimi, jak si mnozí vzpomenou, k tzv. lánským pučistům, kteří
se pokusili sesadit po volbách v roce 2013 Bohuslava Sobotku.
Je
příznačné, že snad jen s výjimkou Škromacha si nelze nikoho z těchto
lidí spojit se skutečným sociálnědemokratickým přesvědčením, nebo alespoň
s jasnými levicovými ideály, což je odlišovalo už od Sobotky. Zajímala je
vždy především technologie moci, z čehož nepochybně pramení i jejich
obdiv k Zemanovi.
I
dlouholetí členové ČSSD by asi zaváhali, kdyby měli odpovědět na otázku, jaké
ideje Zimola vlastně reprezentuje, kromě (v nejobecnější rovině) jakéhosi
národního socialismu, který stranu zamořil v posledních letech, zejména
v reakcích na migrační krizi.
Vzpomněli
by si ale jistě na jeho roli v lánském puči, ale i na jeho vstřícné
postoje k dalšímu technologovi moci, Andreji Babišovi. Jistě by mnohým
vytanula na mysli i kauza, v níž opozice v Jihočeském kraji
obvinila hejtmana Zimolu, že mu šéf Jihočeské nemocnice, Zimolou štědře
odměňovaný, vystavěl letní sídlo na Lipně.
Policie
celý případ vyšetřovala a nakonec odložila s tím, že se nestal
trestný čin, ale se Zimolou to vypadalo v jednu chvíli politicky už dost
nahnutě. Nakonec se ale po odchodu Sobotky z čela strany dokonce coby
symbol nových poměrů ve straně vyšvihl na druhou nejvyšší příčku ve vedení
strany. Kdo si myslel, že bude Hamáčkovi krýt záda a alespoň pro jednou
takříkajíc „držet basu“, se ovšem mýlil.
O
tom všem by nebylo třeba psát, kdyby nešlo o identitu naší nejstarší
strany. Jednou z tváří její naprosté ideové rozplizlosti je současná
ochota vládnout s trestně stíhaným premiérem. Zimolovy mocenské hrátky
dokonce i v takto nevábně rozehrané politické hře jsou pak symbolem
jejího pádu. Pádu na zcela bezideové dno mocenské technologie, pro niž je
nabízení sociálnědemokratických východisek úplně tím posledním, co ji ještě
zajímá.
Novinky, 22.6.2018