<!–
/* Font Definitions */
@font-face
{font-family:“ＭＳ 明朝“;
panose-1:0 0 0 0 0 0 0 0 0 0;
mso-font-charset:128;
mso-generic-font-family:roman;
mso-font-format:other;
mso-font-pitch:fixed;
mso-font-signature:1 134676480 16 0 131072 0;}
@font-face
{font-family:“Cambria Math“;
panose-1:2 4 5 3 5 4 6 3 2 4;
mso-font-charset:1;
mso-generic-font-family:roman;
mso-font-format:other;
mso-font-pitch:variable;
mso-font-signature:0 0 0 0 0 0;}
/* Style Definitions */
p.MsoNormal, li.MsoNormal, div.MsoNormal
{mso-style-unhide:no;
mso-style-qformat:yes;
mso-style-parent:““;
margin:0cm;
margin-bottom:.0001pt;
mso-pagination:widow-orphan;
font-size:14.0pt;
font-family:“Times New Roman“;
mso-fareast-font-family:“ＭＳ 明朝“;
mso-fareast-theme-font:minor-fareast;
mso-bidi-font-family:“Times New Roman“;
mso-ansi-language:CS;}
.MsoChpDefault
{mso-style-type:export-only;
mso-default-props:yes;
font-size:14.0pt;
mso-ansi-font-size:14.0pt;
mso-bidi-font-size:14.0pt;
mso-fareast-font-family:“ＭＳ 明朝“;
mso-fareast-theme-font:minor-fareast;}
@page WordSection1
{size:595.0pt 842.0pt;
margin:72.0pt 90.0pt 72.0pt 90.0pt;
mso-header-margin:35.4pt;
mso-footer-margin:35.4pt;
mso-paper-source:0;}
div.WordSection1
{page:WordSection1;}
–>
Češi jsou hluboce rozpolcený národ. Dějiny se
na našem území různým způsobem zauzlovaly a výsledkem je, že téměř každé důležité
výročí vyplaví na povrch nejrůznější složitá
národní dilemata nebo přímo traumata. A jelikož se shodou zvláštních
okolností odehrála velká část těch nejdůležitějších historických událostí
v letech končících číslem osm, je tento osmičkový rok přehlídkou národních
dilemat a traumat.
Každá v něm připomínaná historická
událost národ nějakým způsobem dělí, spíše než spojuje, což se pak projevuje
v tom, že se oslavy či piety mění často v protesty a demonstrace.
Lehkou úlohu nemají zejména vrcholní politici, protože ať už u příležitosti
toho kterého výročí pronesou cokoliv, popřípadě se rozhodnou mlčet, vyprovokují
nepřátelskou reakci části veřejnosti.
Abychom byli konkrétní, první osmičkové výročí
tohoto roku nám připomnělo komunistický puč z února 1948. Dalo by se
předpokládat, že po pádu komunistického režimu v roku 1989, nebude problém
nahlížet na toto výročí jednotně. Vždyť kdo by neocenil, že jsme se zbavili
nesvobody i okupačních vojsk. Jenže žijeme v zemi, kde i třicet let po
pádu komunistického režimu působí komunistická strana, a kde nemalá část
společnosti vzpomíná na dobu před rokem 1989 s jistou nostalgií.
Mnoho starších lidí, a nemusí to být jen
bývalí komunisté, je dodnes v zajetí mentálních stereotypů komunistické
éry. A mnoho dalších, kteří možná nebyli příznivci bývalého režimu, vidí pro
změnu ve světle poněkud divoké polistopadové transformace nový demokratický
režim i tržní hospodářství natolik kriticky, že jsou ochotni relativizovat
nedostatky režimu minulého.
Tato schizofrenie národní mysli není ovšem nic
nového. Je možná škoda, že jsme si v květnu důkladněji nepřipomínali výročí druhé pražské
defenestrace z roku 1618, která byla předehrou ke třicetileté válce, a
v českých zemích pak k habsburské rekatolizaci. Hluboké schizma,
které tím vzniklo v národní mysli, se pak projevovalo ještě během první republiky,
která se politicky hlásila spíše k husitství coby začátku české reformace.
A karikatury rozdělení Čechů na zastánce husitských tradic v podobě hesla „Češi
proti všem“ a panevropských katolických tradic jsou s námi dodnes
v podobě politických sporů o národní suverenitu či obecněji našich vztahů
k Evropské unii.
Hlubokými traumaty jsou i právě připomínané
výročí invaze vojsk varšavské smlouvy a nadcházející osmdesáté výročí
mnichovského diktátu. Národ je rozdělen zejména v pohledu na to, zda jsme
se měli v obou případech bránit, zda příliš snadná kapitulace nepokřivila
na generace národní charakter.
A v případě pražského jara jsou zde pak
ještě další dilemata. Kupříkladu zda šlo o experiment dějinného významu nebo
jen o epizodu v dějinách nereformovatelného komunismu. Anebo zda máme toto
období relativní svobody nahlížet jako součást totalitní éry, kterou čeští
zákonodárci při zřizování Ústavu pro studium totalitních režimu definovali jako
nepřetržité období ohraničené lety 1948 a 1989.
Zdánlivě nejméně kontroverzním ze všech
osmičkových výročí je připomínka vzniku Československa v roku 1918. Jenže
i zde si s námi dějiny pohrávají, protože stát, jehož vznik slavíme, už
neexistuje. Což jistá část společnosti může považovat za důkaz jeho neživotnosti.
A jiní mohou poukazovat na to, že za prvních sto let národní nezávislosti, jsme
si z různých důvodů dokázali vládnout sami zatím jen zhruba polovinu tohoto
času. A jistě zazní i hlasy, že i ono zhruba půl století, kdy jsme si vládli
bez Berlína nebo Moskvy, ukazuje (třeba v podobě současných politických
poměrů), že si vládnout příliš neumíme a zároveň ani neumíme produktivně
spolupracovat v rámci nadnárodních celků, jako je EU, do nichž jsme
vstoupili svobodně.
Skoro by se chtělo říct, že vzhledem
k rozpolcenosti národní mysli, není divu, že je každé letos připomínané
kulaté výročí obklopeno kontroverzemi a protesty. Možná mají tyto kontroverze jistý
terapeutický účinek, ale nejspíš si všichni oddechneme, až bude rok 2018 za
námi.
ČRo Plus, 23.8.2018