Migrační krizi v Evropě
v posledních letech doprovázejí odlišné reakce v západní a východní
Evropě. Nebo, přesněji, řečeno, v západních demokraciích, a
v postkomunistických zemích, které byly dříve sovětskými satelity.
Jeden český deník nedávno napsal, že vražda
německého občana kubánského původu dvěma nedávnými migranty—jednoho
z Iráku a druhého ze Sýrie—v německém Chemnitzu byla jen rozbuškou dlouho
doutnající frustrace.
I mnozí čeští politici a některá média
vidí výbuch násilí v Chemnitzu jako téměř přirozenou, a svého druhu
očekávatelnou reakci na údajně nezvládnutou migrační politiku německé kancléřky
Angely Merkelové. A někteří se z toho i poněkud zlomyslně radují. Prezident
Miloš Zeman dokonce řekl, že v podobě událostí v Chemnitzu Merkelové
přišly úroky za migrační politiku v podobě kriminality.
Ponechme stranou, že kriminalita
v Německu už léta klesá, a že tento trend se nijak nezměnil ani
v důsledku velké migrační vlny z posledních let. Zeman svým
argumentem pro české publikum prostě zase jednou mířil vedle.
Což nás vrací k otázce, proč se
reakce na migraci tak viditelně liší v západní a východní Evropě. V samotném
Německu pak je velký rozdíl mezi jeho západními částmi, které nezažily
komunismus, a východním Německem, které komunistický režim zažilo. Reakce v západních
zemích, či na západě Německa jsou obecně umírněnější než ty, které sledujeme v Chemnitzu
i jinde ve východní části Německa, nebo, ještě obecněji, v bývalých
komunistických zemích.
Je sice pravda, že všude v západní
Evropě v poslední době posílily krajně pravicové strany, které žádají
omezení migrace na národní i evropské úrovni. Ale odpor k větší migraci
vyjadřují vesměs politickými prostředky a neprojevují se podobně jako politická
uskupení, která stála za nepokoji v Chemnitzu. Kontrast mezi evropským východem
a západem dobře dokumentují i výsledky
německých voleb, v nichž je krajní pravice dlouhodobě populárnější ve
východní části Německa, než v té západní.
Obecně jsou antiimigrační strany
v západní Evropě více umírněné než v Evropě východní. O migraci se
vedou všude vášnivé diskuze, ale západní veřejnost i politici pečlivě rozlišují
mezi politickými uprchlíky a ekonomickými migranty. A brání se také tomu, aby
běžence jako vhodné či nevhodné posuzovali podle zemí původu, barvy pleti, či
náboženství. Což platí i pro většinu antiimigračních stran.
Není náhodou, že od některých krajně
pravicových politiků na východě Německa jsme po událostech v Chemnitzu
slyšeli, že jim mnohem lépe rozumějí země Visegrádu, než západ jejich vlastní
země. Na čem je ale takové porozumění založeno?
Nacionalističtí populisté v našem
regionu tvrdí, že prostě máme jakousi vyšší sensitivitu k rizikům, jako je
masová migrace a zejména pak k muslimům, kteří se prý vzpírají integraci.
Zatímco západ Evropy se údajně topí v relativismu, slabosti a dekadenci, a
je pod tlakem politické korektnosti, u nás vidíme věci tak, jak jsou, protože
jsme se zásluhou dlouholeté izolace těmto zhoubným trendům vyhnuli. I proto je prý logické, že v čele
visegrádských zemí stojí nyní politici, kteří odmítají migraci z jiných
kulturních a náboženských okruhů, a otevřeně mluví o migrantech jazykem, který
by byl nepřijatelný i pro většinu politiků západoevropských protiimigračních
stran.
Lze ale nabídnout protiargument. Ten zní,
že bývalé sovětské satelity se ještě stále potýkají s dědictvím režimu,
který byl založen na nedostatku tolerance, institucionalizovaném násilí, a
potlačení občanské společnosti i politické plurality. Je sice na jedné straně
pochopitelné, že lidé v našem regionu většinově reagují po dekádách
izolace a vymývání mozků na jevy, jako je migrace či globalizace, ještě stále s větší
mírou úzkosti, než západní veřejnost, ale nemá smysl si zastírat, že nám leckde
a leckdy prostě chybí demokratická schopnost rozlišení, tolerance a civilizovaná
debata o palčivých problémech.
Nebylo by to třeba odsuzovat, koneckonců
přijetí demokracie nikoliv jen jako politického projektu, ale projektu
společensko-kulturního je běh na dlouhou trať. A dokud je kritická masa
společnosti poznamenána mentálními stereotypy zděděnými z minulého režimu,
budou politické reakce na složité problémy, jako je migrace, postavení menšin,
či třeba feminizace společnosti takové, jakých jsme svědky.
Není ale třeba ale vydávat tyto reakce za jakousi naši ctnost, ba
nadřazenost zkaženému Západu. Ba je to tak trochu neomalenost.
ČRo Plus, 7.9.2018