<!–
/* Font Definitions */
@font-face
{font-family:“ＭＳ 明朝“;
panose-1:0 0 0 0 0 0 0 0 0 0;
mso-font-charset:128;
mso-generic-font-family:roman;
mso-font-format:other;
mso-font-pitch:fixed;
mso-font-signature:1 134676480 16 0 131072 0;}
@font-face
{font-family:“ＭＳ 明朝“;
panose-1:0 0 0 0 0 0 0 0 0 0;
mso-font-charset:128;
mso-generic-font-family:roman;
mso-font-format:other;
mso-font-pitch:fixed;
mso-font-signature:1 134676480 16 0 131072 0;}
/* Style Definitions */
p.MsoNormal, li.MsoNormal, div.MsoNormal
{mso-style-unhide:no;
mso-style-qformat:yes;
mso-style-parent:““;
margin:0cm;
margin-bottom:.0001pt;
mso-pagination:widow-orphan;
font-size:14.0pt;
font-family:“Times New Roman“;
mso-fareast-font-family:“ＭＳ 明朝“;
mso-fareast-theme-font:minor-fareast;
mso-bidi-font-family:“Times New Roman“;
mso-ansi-language:CS;}
.MsoChpDefault
{mso-style-type:export-only;
mso-default-props:yes;
font-size:14.0pt;
mso-ansi-font-size:14.0pt;
mso-bidi-font-size:14.0pt;
mso-fareast-font-family:“ＭＳ 明朝“;
mso-fareast-theme-font:minor-fareast;}
@page WordSection1
{size:595.0pt 842.0pt;
margin:72.0pt 90.0pt 72.0pt 90.0pt;
mso-header-margin:35.4pt;
mso-footer-margin:35.4pt;
mso-paper-source:0;}
div.WordSection1
{page:WordSection1;}
–>
Česká republika už měsíce nemá řádného
ministra zahraničí, ale nic mimořádného se prý neděje, ujišťují českou
veřejnost prezident Miloš Zeman, premiér Andrej Babiš i předseda sociální demokracie,
místopředseda vlády, ministr vnitra a suplující ministr zahraničí v jedné
osobě Jan Hamáček. O výkon zahraniční politiky země se prý výše jmenovaní
svorně dělí, jménu země v zahraničí tato dělba práce nijak neškodí.
Skutečnost je bohužel trochu jiná. Zdravotními
problémy a celkovým chřadnutím ochromený prezident sice do zahraniční politiky
občas promluví, ale už není víceméně schopen někam jezdit, nemluvě o tom, že ho
téměř nikdo nikam nezve. A když už promluví, prosazuje vlastní zahraničně-politickou
agendu. Větší část svého projevu k velvyslancům ČR na konci srpna tak
strávil agitací za zrušení sankcí proti Rusku, což není oficiální pozice země.
Jan Hamáček, který by měl zahraniční politiku
coby ministr pověřený řízením ministerstva mít především vykonávat, se občas
s někým sejde, takže médii kupříkladu proletí zpráva, že se sešel na pivo
s německým protějškem. Jinak ale jen sekunduje premiérovi Babišovi, který vakua
v obsazení postu ministra zahraničí využil k tomu, aby se stal
hlavním mluvčím českých zahraničně-politických priorit.
Leckdo by mohl namítnout, že je tedy vlastně
všechno v pořádku, protože premiér je koneckonců silná figura, a stará-li
se o zahraniční politiku země de facto on, pak nelze o nějakém
zahraničně-politickém vakuu mluvit. Potíž je v tom, že Babiš nedělá
skutečnou zahraniční politiku, ale pouze využívá či spíše zneužívá svoji roli
hlavního zahraničně-politického mluvčího země k pokračování své
permanentní volební kampaně jinými prostředky.
Jako hlavní téma si vybral migraci. Cílem jeho
zahraničně-polických aktivit na tomto poli není cokoliv skutečně řešit, jak
tvrdí, ale prezentovat se domácím voličům jako nesmiřitelný bojovník s migrací i na evropském kolbišti. Tedy jako
politik evropského střihu, který nejenže tápající EU nabízí vlastní ucelená
řešení, ale nenechá si nic líbit ani od velikánů evropské politiky, jako je Angela
Merkelová.
Ve skutečnosti samozřejmě nelze produktivně
dělat zahraniční politiku tak, že premiér navštěvuje evropské zem s tím,
že jim bombasticky předkládá návrhy na „komplexní“ řešení migrační krize,
z nichž většina je už v EU dávno v běhu, a zároveň přitom
zdůrazňuje, že Česká republika nepřijme ani jediného migranta. Západoevropští
lídři, jako je premiér migrací přímo zasažené a o evropskou solidaritu žádající
Itálie, či německá kancléřka, zdvořile vezmou Babišovy „ucelené“ návrhy na
vědomí bez toho, že by ho před novináři na tiskové konferenci zbytečně
zesměšňovali. Ale stejně tak „vezmou na vědomí“, že Česká republika nadále
patří k visegrádské partě, která chce od EU jen brát, ale nechce nic dávat
zpět.
Doma má ovšem Babiš s touto „zahraniční
politikou“ jisté úspěchy. Opakují-li jeho média i on dostatečně často, že má
řešení migrace pro celou Evropu, a navíc
že se mu nelíbí navrhovaný evropský rozpočet, nemálo voličů usoudí, že má nyní
Česká republika v čele skutečného
státníka evropského významu, který navíc svojí obratnou politikou zajistí, aby
k nám nevkročil už ani jeden migrant z jihu Evropy. Sám Babiš vůbec
neskrývá, že na tuto kartu cynicky vsadil. Postaví se prý osobně i do čela
kampaně ANO před volbami do Evropského parlamentu, a už teď ohlašuje, že jeho
hlavním tématem bude migrace, protože na ní se prý dá politicky nejvíc vydělat.
Selhání
ČSSD
Odpovědnost, za tuto cynickou transformaci
české zahraniční politiky v další nástroj volební kampaně Babiše, nese do
značné míry ČSSD. Nejen proto, že svým rozhodnutím vstoupit s trestně
stíhaným Babišem do koalice ho legitimovala coby premiéra alespoň do té míry,
že kupříkladu taková Merkelová je vůbec ochotná se s ním bavit, ale i
proto, že skousla ústavní podraz v podobě nejmenování jejího kandidáta
Miroslava Pocheho na post ministra zahraničí prezidentem a následné (dopředu s
prezidentem nejspíš dohodnuté) nečinnosti premiéra tváří v tvář tomuto
porušení Ústavy.
Navíc ČSSD spor o obsazení postu ministra
zahraničí tandemu Zeman-Babiš dost ulehčila hned na začátku. V podobě
Pocheho vybrala sice kandidáta, který
v zahraniční politice není žádný novic, ale zároveň kandidáta s problematickou
pověstí, který byl především úlitbou mocné pražské organizaci během stranického
referenda o tom, zda vstoupit do vlády s Babišem.
Zeman sice Pocheho nakonec odmítl nikoliv
kvůli aféře s jeho údajnými triky se stranickým financováním v minulosti,
ale kvůli údajně vstřícným postojům k migraci (ve skutečnosti především
kvůli tomu, že Poche podpořil v prezidentské volbě jeho protikandidáta a je
otevřeně prozápadní a spíše protiruský), jenže problematický obraz Pocheho ve
veřejném mínění mu takový krok dost ulehčil. I tak ale měla ČSSD čelit
nejmenování Pocheho mnohem razantněji.
Měla argumentovat, že je de facto Babišovou
ústavní povinností, aby Zemanovo porušení ústavy napadl kompetenční žalobou u
Ústavního soudu. A že pokud tak neučiní, ve vládě nebude. Místo toho si nechala
vnutit scénář, v němž za Pocheho zaskakuje
coby pověřený ministr zahraničí Hamáček s tím, že situaci bude
řešit později. Jenže s postupujícím časem je každé řešení už jen špatné.
Hamáček sice dál trvá na Pochem s tím, že
řešení oznámí po komunálních volbách, jenže svým lavírováním už umožnil
Babišovi, aby ze svého původně neutrálního postoje k Pochemu (doprovázeném
alibistickými doporučeními, že celou situaci si mezi sebou mají vyřešit ČSSD a
prezident), zaujal k Pochemu vlastní negativní stanovisko kvůli jeho údajně
problematickým vyjádřením v posledních týdnech. Tím sejmul hlavní tíhu
odpovědnosti za ústavní malér na ministerstvu zahraničí z prezidenta a
zatlačil ČSSD do ještě větší defenzivy.
Ta samozřejmě může dál argumentovat, že Babiš
podle koaliční dohody nemá co mluvit do obsazení ministerstev, která má
v gesci ČSSD, jenže tento souboj před veřejností jen těžko vyhraje. Nejen
proto, že si mnozí ještě pamatují vyhození Babiše z předchozí vlády
premiérem Bohuslavem Sobotkou (též v rozporu s koaliční smlouvou),
ale také proto, že je Babiš v celé záležitosti nyní v ofenzivě a ČSSD
jen vyčkává.
Žádné řešení, s nímž může Hamáček
případně přijít, nebude už pro stranu (ale i pro zemi) dobré. Pokud bude trvat
i po komunálních volbách na Pochem, může Babiše donutit ke kompromisu snad jen
tak, že by pohrozil odchodem z vlády, pokud Babiš po opětovném navržení
Pocheho a předpokládaném opětovném odmítnutí této nominace Zemanem nepodá
kompetenční žalobu k ÚS. Potíž je v tom, že Babiš by nyní musel
popřít sám sebe, protože svoje dříve neutrální stanovisko k Pochemu
nahradil poměrně nekompromisní kritikou a ujištěními, že Poche ministrem
nebude.
Pokud ČSSD navrhne místo Pocheho někoho
jiného, bude to přinejmenším část její členské základny vnímat jako porážku.
Navíc nový kandidát by musel vyhovovat pražské organizaci, takže Hamáček se
bude jevit jako někdo, kdo je zcela v jejím vleku. A to se nemusí líbit
zbytku ČSSD.
Nový kandidát by také de facto legitimizoval
prezidentův postup, a stvořil tak nežádoucí ústavní precedent, který posunuje
Českou republiku od parlamentní demokracie k prezidentské republice.
Babišova ofenzíva proti Pochemu, která dále oslabuje autoritu ČSSD (a kterou
doprovází i některé další jeho kroky zpochybňující koaliční dohody), může mít
dva cíle. Buď se ČSSD zcela podřídí, navrhne někoho jiného, což dál posílí její
obraz pouhého koaličního přívěsku, který nebude nijak komplikovat Babišovy
různé iniciativy a naprostou dominanci ve vládě.
Anebo se nepodřídí (s čímž Babiš možná
kalkuluje, protože svými výroky a činy činí kompromis okolo Pocheho pro ČSSD
stále těžší) a výsledkem bude koaliční krize, možná pád vlády. Že by Babišovi tento scénář možná docela vyhovoval,
o tom svědčí i jeho dosti přezíravé výroky na adresu KSČM, na které vláda do
jisté míry závisí.
Vezmeme-li v úvahu, že Babiš už teď
vyhlašuje, že se chce postavit sám do čela kampaně ANO před volbami do
europarlamentu, je otázkou, zda se úplně vzdal svojí představy (kterou několikrát
zmínil během nesnadných vyjednávání o koalici s ČSSD), že by se na jaře
příštího roku mohly konat společně volby do EP a volby do Sněmovny.
Měl by k tomu i další důvod:
v komunálních volbách ANO jen těžko potvrdí výsledky z roku 2014 a
v senátních volbách nemá o moc více šancí než v těch minulých.
Celostátní kampaň, kterou Babiš už nyní dělá v podobě své
zahraničně-politické ofenzivy na téma migrace, by mohla na toto zakolísání ANO
dát rychle zapomenout a pomoci Babišovi opět převzít iniciativu.
Deník Referendum, 10.11.2018