<!–
/* Font Definitions */
@font-face
{font-family:“Cambria Math“;
panose-1:2 4 5 3 5 4 6 3 2 4;
mso-font-charset:0;
mso-generic-font-family:auto;
mso-font-pitch:variable;
mso-font-signature:3 0 0 0 1 0;}
@font-face
{font-family:Calibri;
panose-1:2 15 5 2 2 2 4 3 2 4;
mso-font-charset:0;
mso-generic-font-family:auto;
mso-font-pitch:variable;
mso-font-signature:-520092929 1073786111 9 0 415 0;}
/* Style Definitions */
p.MsoNormal, li.MsoNormal, div.MsoNormal
{mso-style-unhide:no;
mso-style-qformat:yes;
mso-style-parent:““;
margin-top:0cm;
margin-right:0cm;
margin-bottom:8.0pt;
margin-left:0cm;
line-height:107%;
mso-pagination:widow-orphan;
font-size:11.0pt;
font-family:Calibri;
mso-ascii-font-family:Calibri;
mso-ascii-theme-font:minor-latin;
mso-fareast-font-family:Calibri;
mso-fareast-theme-font:minor-latin;
mso-hansi-font-family:Calibri;
mso-hansi-theme-font:minor-latin;
mso-bidi-font-family:“Times New Roman“;
mso-bidi-theme-font:minor-bidi;}
.MsoChpDefault
{mso-style-type:export-only;
mso-default-props:yes;
font-size:11.0pt;
mso-ansi-font-size:11.0pt;
mso-bidi-font-size:11.0pt;
font-family:Calibri;
mso-ascii-font-family:Calibri;
mso-ascii-theme-font:minor-latin;
mso-fareast-font-family:Calibri;
mso-fareast-theme-font:minor-latin;
mso-hansi-font-family:Calibri;
mso-hansi-theme-font:minor-latin;
mso-bidi-font-family:“Times New Roman“;
mso-bidi-theme-font:minor-bidi;}
.MsoPapDefault
{mso-style-type:export-only;
margin-bottom:8.0pt;
line-height:107%;}
@page WordSection1
{size:612.0pt 792.0pt;
margin:72.0pt 90.0pt 72.0pt 90.0pt;
mso-header-margin:36.0pt;
mso-footer-margin:36.0pt;
mso-paper-source:0;}
div.WordSection1
{page:WordSection1;}
–>
Statě a výroky, které se v poslední
době tvrdí, že pojem „populismus“ je jen nálepka, kterou liberální elity diskvalifikují
svoje soupeře, jsou prý hlavně vedeny snahami o seriózní chápání a používání tohoto
pojmu. Ve skutečnosti jsme primárně svědky politického souboje o dominantní
politický a mediální narativ o naší současnosti.
Pokud jde o populismus,
dala by se celá debata odbýt tak, že politologický popis jeho hlavních rysů je dlouhodobě
známý. A že existují jeho různé odnože, některé nikterak zhoubné, jiné naopak
ano. Často v závislosti na jeho příčinách.
Podstatné je, že hlavním
rysem populismu není, jak se často argumentuje, v prvé řadě slibování
všeho všem, ale především útočení na tzv. elity ve jménu jakéhosi celistvého,
nestrukturovaného lidu (popřípadě národa), který je prý nositelem skutečných
demokratických, popřípadě národních ctností a zdravého rozumu. V cestě naplnění tužeb tohoto
nestrukturovaného, abstraktního lidu stojí ale strukturovaná liberální
demokracie, a proto zastánci radikálnějších forem populismu, které často mutují
do politického extrémismu, přešli do ofenzívy.
Pokoušejí se tedy zdiskreditovat
údajně přežilé (slabé, dekadentní, nerozhodné, zkorumpované, atd.) politické
strany, které tvrdí, že na složité problémy nejsou jednoduché odpovědi. A občas
tvrdí, že prý nejlepším řešením je zrušit tradiční politiku i parlamentní
demokracii, a nahradit je kupříkladu manažéry, kteří se zodpovídají přímo
nejvyššímu šéfovi.
Návod, jak uskutečnit
jednoduchá řešení, která nabízejí tito novodobí populisté nebo extrémisté, je
přitom poněkud tautologický: jejich řešení by se dala uskutečnit, kdyby tomu nebránily
právě ony zpupné, údajně zkorumpované elity, zaštiťující se falešně beztak
falešnou liberální demokracií, ústavností, právním státem a poukazy na
komplexnost výzev, kterým moderní společnosti čelí.
A protože nejlepší obranou
je útok, nezůstávají tito populisté jen u snah smýt ze sebe označení
„populisté“, ale sami nálepky produkují.
Pojmy, jakou jsou liberalismus, liberální demokracie, intelektuál, elita, politická
korektnost či multikulturalismus se tak tak v jistých kruzích staly nadávkami
svého druhu.
Daří se i novotvarům, jako
je „kavárna“, nebo třeba „sluníčkáři“. Když se k tomu přidá ujišťování, že
fašizující tendence mají nikoliv reprezentanti sil, které ve jménu lidu volají
po konci údajně dusivé politické korektnosti a útočí stále otevřeněji na různé
menšiny a jinakost všeho druhu, ale že na vině je ve skutečnosti fašizující „kavárna“,
máme co do činění s poměrně výbušnou směsí.
V této argumentační
mele bohužel mnohým uniká, že nejde o nic nového. Už to tady totiž všechno
bylo.
Údajně dekadentní elity
liberální demokracie, volající po uměřenosti, racionálním diskurzu a vládě
práva, byly ve 20. století opakovaně smeteny buď proto, že stály v cestě údajně
vitálním silám lidu, který většinově propadl blouznění kupříkladu o své rasové
či národní nadřazenosti. Nebo třeba blouznění o tom, že lze vytvořit ráj na
zemi, pokud lid svrhne dosavadní majitele výrobních prostředků, jejichž panství
liberálně-demokratičtí politici a intelektuálové jen slabošky či
z vypočítavosti utužují pod falešnými hesly humanismu a lidských práv.
Vždy se nakonec ukázalo, že
spodní proudy pod touto dočasnou ztrátou kolektivního rozumu byly nakonec
silnější, a společnost z blouznění procitla, jenže to mezitím bohužel
stálo milióny životů. Možná by tedy stálo za to si připomínat, že navzdory všem
přehmatům a pochybením liberálně-demokratické politiky žijí lidé na Západě už
73 let v míru, a že se s pomocí civilizované deliberace (ať už je
jakkoliv klopotná a frustrující), nakonec vždy podařilo posunout věci žádoucím
směrem. A kredit si za to zaslouží i síly umírněného populismu, které
liberálně-demokratický establishment často k žádoucím řešením tlačily
svými protestními postoji.
Tam, kde se ale populismus
přelil do různých forem extrémismu, nepodařilo se s jeho pomocí vyřešit
nic. Pracuje totiž coby s hlavní emocemi se strachem, hysterií a nenávistí.
A to nejsou dobří rádci.
Novinky, 14.9.2018