<!–
/* Font Definitions */
@font-face
{font-family:“ＭＳ 明朝“;
panose-1:0 0 0 0 0 0 0 0 0 0;
mso-font-charset:128;
mso-generic-font-family:roman;
mso-font-format:other;
mso-font-pitch:fixed;
mso-font-signature:1 134676480 16 0 131072 0;}
@font-face
{font-family:“ＭＳ 明朝“;
panose-1:0 0 0 0 0 0 0 0 0 0;
mso-font-charset:128;
mso-generic-font-family:roman;
mso-font-format:other;
mso-font-pitch:fixed;
mso-font-signature:1 134676480 16 0 131072 0;}
/* Style Definitions */
p.MsoNormal, li.MsoNormal, div.MsoNormal
{mso-style-unhide:no;
mso-style-qformat:yes;
mso-style-parent:““;
margin:0cm;
margin-bottom:.0001pt;
mso-pagination:widow-orphan;
font-size:14.0pt;
font-family:“Times New Roman“;
mso-fareast-font-family:“ＭＳ 明朝“;
mso-fareast-theme-font:minor-fareast;
mso-ansi-language:CS;}
.MsoChpDefault
{mso-style-type:export-only;
mso-default-props:yes;
font-size:14.0pt;
mso-ansi-font-size:14.0pt;
mso-bidi-font-size:14.0pt;
mso-fareast-font-family:“ＭＳ 明朝“;
mso-fareast-theme-font:minor-fareast;}
@page WordSection1
{size:595.0pt 842.0pt;
margin:72.0pt 90.0pt 72.0pt 90.0pt;
mso-header-margin:35.4pt;
mso-footer-margin:35.4pt;
mso-paper-source:0;}
div.WordSection1
{page:WordSection1;}
–>
V roce 1968 se Alexander Dubček a jeho
spojenci pokusili polidštit post-stalinský komunistický režim tím, že mu dají
„lidskou tvář“. Spočívala nejen ve zrušení různých omezení a obnově občanských
práv, ale také v oživení a zapojení občanské společnosti do politického
dění.
Milan Kundera viděl tuto „třetí cestu“ jako
světodějný experiment, jenž mohl vzejít jen z malého, „nesamozřejmého“
národa s tradicí humanismu. Chápal ho jako alternativu ke komunismu i
kapitalismu.
Václav Havel ale tehdy reagoval polemikou, v níž
argumentoval, že o žádný světodějný experiment nejde, a že tím nejlepším, co by
mohlo Československo udělat, je vrátit se zpět k politickému pluralismu a
liberální demokracii západního střihu.
Právě Havel ale v polovině 80. let
v eseji Politika a svědomí leccos z Kunderových kritických postojů
k praktikovanému typu liberální demokracie přejal. Varoval zejména před
byrokratizací, odlidšťující vládou expertního rozumu, bezduchým konzumem. Spolu
s ostatními disidenty pak hledal jakousi „třetí cestu“ v podobě
konceptu nepolitické politiky.
Ta, jak známo, stavěla proti systému
politických stran občanskou společnost. Šlo jí o to, aby vedle politiky
vykonávané institucionalizovanými subjekty, jako jsou partaje, existovala i
politika občanská, která není založená na ideologiích a bezduchých aparátech. Aby
občané nebyli jen „objekty“ ve hře aparátů anebo konzumenty, ale uvědomělými
subjekty, kteří se sdružují kvůli společným cílům.
Jak známo, nepolitická politika i „třetí
cesty“ byly u nás po roce 1989 zavrženy ve prospěch mechanického přijetí
liberální demokracie v podobě, v níž existovala na Západě. Jenže
právě ta je dnes v krizi. A jedním
z důvodů je absence čehosi, co bychom mohli nazvat „lidskou tváří.“
Kundera se možná v roce 1968 dotkl
něčeho podstatného.
Liberální demokracie má dvě roviny. V té
procedurální se konají volby, u moci se střídají různé politické subjekty. Tou
druhou je liberální konstitucionalismus, který garantuje existenci institucí
nezávislých na volbách a střídání politických stran u moci, a chrání práva
menšin i obecně lidská práva.
Liberální konstitucionalismus je dnes
základním pilířem liberální demokracie. Jenže způsob, jakým se to děje, je
paradoxně také zdrojem jistého odcizení, či přímo odlidštění, protože spoléhá
na instituce, které jsou z podstaty věci „elitářské.“
Je to zapeklitá situace, protože liberální
demokracie na jedné straně nemůže bez institucí, jako jsou různé regulační a
kontrolní úřady, centrální banky i ústavní soudnictví (a obecně bez expertního
rozumu) přežít, ale na straně druhé nemůže dobře fungovat, pokud se lidé
domnívají, že zásadní rozhodnutí se dělají bez závislosti na tom, jak volili,
že se rozhoduje „o nás bez nás“.
Populisté se toto dilema pokouší řešit
podbízením se „lidu“, útoky na elity a
obcházením složitého systému liberálního konstitucionalismu ve jménu údajně
jednoduchých řešení. Potíž je v tom,
že neexistuje nic takového jako nestrukturovaný lid, který má nějakou společnou
vůli (ale jehož jménem se pokoušejí přesto mluvit).
Populistická politika v podobě,
v jaké ji praktikuje kupříkladu údajný nepolitik Andrej Babiš (jehož hnutí
prý reprezentuje na rozdíl od stran celou společnost) je pak útokem na samotné
základy liberální demokracie. Jen cynicky zneužívá obecné nespokojenosti
s odcizením „elit“ od ostatních občanů k posilování moci
autoritářských jedinců.
Možná tedy přišel čas vrátit se k úvahám
disidentské komunity u nás i v sousedních zemích z doby před rokem
1989. Jinými slovy: liberální demokracie dneška potřebuje získat zpět „lidskou
tvář“.
Novinky, 5.10.2018