<!–
/* Font Definitions */
@font-face
{font-family:“ＭＳ 明朝“;
mso-font-charset:78;
mso-generic-font-family:auto;
mso-font-pitch:variable;
mso-font-signature:1 134676480 16 0 131072 0;}
@font-face
{font-family:“Cambria Math“;
panose-1:2 4 5 3 5 4 6 3 2 4;
mso-font-charset:0;
mso-generic-font-family:auto;
mso-font-pitch:variable;
mso-font-signature:-536870145 1107305727 0 0 415 0;}
/* Style Definitions */
p.MsoNormal, li.MsoNormal, div.MsoNormal
{mso-style-unhide:no;
mso-style-qformat:yes;
mso-style-parent:““;
margin:0cm;
margin-bottom:.0001pt;
mso-pagination:widow-orphan;
font-size:14.0pt;
font-family:“Times New Roman“;
mso-fareast-font-family:“ＭＳ 明朝“;
mso-fareast-theme-font:minor-fareast;
mso-ansi-language:CS;}
.MsoChpDefault
{mso-style-type:export-only;
mso-default-props:yes;
font-size:14.0pt;
mso-ansi-font-size:14.0pt;
mso-bidi-font-size:14.0pt;
mso-fareast-font-family:“ＭＳ 明朝“;
mso-fareast-theme-font:minor-fareast;}
@page WordSection1
{size:595.0pt 842.0pt;
margin:72.0pt 90.0pt 72.0pt 90.0pt;
mso-header-margin:35.4pt;
mso-footer-margin:35.4pt;
mso-paper-source:0;}
div.WordSection1
{page:WordSection1;}
–>
Podle nedávné studie organizace World Economic
Forum patří Ćeská republika mezi patnáct nejvíce globalizovaných zemí světa,
zejména zásluhou zásadního propojení našeho hospodářství se zbytkem světa a závislosti
na něm. Česká politika se ale pohybuje vůči silám, které pohánějí naší zemi do
globálního prostoru, v protisměru.
Stává se už téměř zvykem, že když se objeví na
mezinárodní scéně nějaká nová iniciativa (ať už v podobě zásadnější
evropské legislativy nebo v podobě globálního paktu iniciovaného OSN či
jinými nadnárodními organizacemi), setká se u nás se skepsí a eventuálně
politickou protiofenzivou. Obvykle se přitom poukazuje na nějakou v podstatě
okrajovou věc, takže „pro stromy nevidíme les.“
Zároveň se taková opozice vůči různým
nadnárodním iniciativám často živí pocitem, že Češi vidí jejich rizika lépe než všichni ostatní, přičemž jsou tak občas
smeteny se stolu i mezinárodní smlouvy, na nichž se po složitých jednáních
shodly v podobě kompromisu v podstatě téměř všechny ostatní členské
země organizací, jejichž jsme též členem.
Je vlastně malým zázrakem, že česká politika
našla v devadesátých letech shodu na potřebě vstupu do Evropské unie nebo
NATO. Tehdejší „porevoluční“ étos to ještě umožňoval. Kdyby tyto diskuze
probíhaly dnes, byl by jejich výsledek mnohem více nejistý.
Je ale stále zřejmější, že na vstup do
globální politiky v podobě členství v EU, NATO, OECD a mnoha dalších
organizacích, který byl v 90. letech nesen přesvědčením, že se země vrací na Západ, nebyla česká politika
mentálně připravena. Místo snah o produktivní hledání kompromisů
s ostatními zeměmi světového společenství postupně převážily téměř
apriorně odmítavé reakce na to, co nám prý vnější svět neustále nutí.
První obětí byl vstup do eurozóny, kam jsme se
zavázali vstoupit v přístupové smlouvě s EU. Ačkoliv země několikrát
už plnila maastrichtská kritéria potřebná pro zavedení evropské měny, vždy
převážily důvody, proč tak neučinit. Stali jsme se učiněnými mistry v nalézání
rizik v projektu, do něhož vstoupila naprostá většina ostatních zemí EU,
včetně s námi kdysi spojeného Slovenska.
Následovaly tahanice okolo přijetí Lisabonské
smlouvy, kdy k podpisu donutil prezidenta Klause až Ústavní soud. Po řecké
krizi se země pro změnu odmítala připojit k dohodám, které měly
stabilizovat eurozónu—buď proto, že se nás to prý netýká, nebo proto, že bychom
na to mohli v případě problémů prý doplatit.
Následovalo odmítání různých iniciativ EU
během migrační krize. A to nejen v podobě odporu proti spornému systému
migračních kvót, ale i apriorního odporu k hledání společné migrační
politiky EU. Tzv. Dublin IV byl u nás politicky mrtev, ještě než se občané
mohli vůbec dozvědět, co by obnášel. Ve stejnou dobu ČR začala bojovat se zbytkem
EU ohledně směrnice o zbraních, kterou schvalovala naprostá většina ostatních
zemí.
Posledními hity v odmítání globálních
iniciativ jsou Globální migrační pakt a Istanbulská smlouva proti potírání
násilí na ženách a domácího násilí. Co na tom, že kromě několika málo možná
sporných formulací nabízejí oba pakty zemím, které k nim přistoupí, i řadu
užitečných nástrojů k tomu, jak navigovat v globálním prostředí. A že
migrační pakt přijme více než 190 zemí, zatímco istanbulskou dohodu jich
už ratifikovaly desítky. Nás nikdo jenom tak neošálí.
Roste tak postupně napětí mezi silně
„globalizovanou“ ekonomikou naší země a jejím politickým provincialismem. Ba co
hůř, stále intenzivnější politika výlučnosti a izolacionismu nakonec začne reálné
potřeby jedné z nejotevřenějších ekonomik světa dusit, jak už se to začíná
projevovat v důsledku neschopnosti politiky a státní správy otevřít
pracovní trh cizincům. A další nepříznivé následky politické
zahleděnosti země do sebe pro zatím
šlapající hospodářství se dají čekat.
Novinky, 9.11.2018