<!–
/* Font Definitions */
@font-face
{font-family:“ＭＳ 明朝“;
panose-1:0 0 0 0 0 0 0 0 0 0;
mso-font-charset:128;
mso-generic-font-family:roman;
mso-font-format:other;
mso-font-pitch:fixed;
mso-font-signature:1 134676480 16 0 131072 0;}
@font-face
{font-family:“ＭＳ 明朝“;
panose-1:0 0 0 0 0 0 0 0 0 0;
mso-font-charset:128;
mso-generic-font-family:roman;
mso-font-format:other;
mso-font-pitch:fixed;
mso-font-signature:1 134676480 16 0 131072 0;}
/* Style Definitions */
p.MsoNormal, li.MsoNormal, div.MsoNormal
{mso-style-unhide:no;
mso-style-qformat:yes;
mso-style-parent:““;
margin:0cm;
margin-bottom:.0001pt;
mso-pagination:widow-orphan;
font-size:14.0pt;
font-family:“Times New Roman“;
mso-fareast-font-family:“ＭＳ 明朝“;
mso-fareast-theme-font:minor-fareast;
mso-ansi-language:CS;}
.MsoChpDefault
{mso-style-type:export-only;
mso-default-props:yes;
font-size:14.0pt;
mso-ansi-font-size:14.0pt;
mso-bidi-font-size:14.0pt;
mso-fareast-font-family:“ＭＳ 明朝“;
mso-fareast-theme-font:minor-fareast;}
@page WordSection1
{size:595.0pt 842.0pt;
margin:72.0pt 90.0pt 72.0pt 90.0pt;
mso-header-margin:35.4pt;
mso-footer-margin:35.4pt;
mso-paper-source:0;}
div.WordSection1
{page:WordSection1;}
–>
Prezident Miloš Zeman humorně označil čtyři
nejvyšší ústavní představitele, kteří se setkali k debatě o zahraniční
politice, za „velkou čtyřku“. A neopomněl dodat, že opozice bude spíš mluvit o
„bandě čtyř“, což prý nevadí, neboť všichni čtyři byli řádně zvoleni.
Ať už ale mluvíme o „velké čtyřce“ nebo
zlomyslně o „bandě čtyř“, vtírá se otázka, zda pravidelná setkání čtyřech
nejvyšších ústavních činitelů k zahraniční politice u nás skutečně
dosahují cílů, kvůli nimž se prý pořádají—tedy shody na zahraničně politických
prioritách země a koordinace aktivit v oblasti zahraniční politiky.
Prezident a premiér jsou političtí spojenci,
předseda Poslanecké sněmovny je z premiérova hnutí ANO, a předsedou Senátu
je nově politik, kterého prezident preferoval. Přesto se nedá říct, že by Česká
republika přestala trpět svoji dlouhodobou nemocí—tedy nejednotností, malou
čitelností a sólo akcemi hlavních aktérů.
Stačí se podívat na to, co schůzce čtyřech
nejvyšších ústavních představitelů předcházelo. Zatímco prezident kritizoval
české bezpečnostní služby za jejich varování na adresu čínské firmy Huawei, ba dokonce
rozhořčeně mluvil o ohrožování obchodních vztahů s Čínou, premiér Andrej
Babiš vzal varování zpravodajců vážněji. A když čínský velvyslanec dle jeho
mínění nesprávně interpretoval průběh schůzky s premiérem, nazval ho
lhářem.
A ačkoliv prezident pokračuje ve své obhajobě
čínských investic a dál zlehčuje bezpečnostní rizika spojená s firmou
Huawei, ministerstvo financí mezitím potichu vyřadilo Huawei z obřího tendru na zakázku pro vybudování
portálu Moje Daně. Jinými slovy: nezdá se, že by oba nejvyšší představitelé
jednali v této věci v nějaké souhře.
Orgánem vlády pro výkon zahraniční politiky je
ministerstvo zahraničí. Jeho šéf, Tomáš Petříček, prosazuje politiku
jednoznačně prozápadní, kritickou k Rusku. Ve vztahu k Číně volí opatrnější
přístup (a prezident ho dokonce pochválil za jeho diplomatický přístup
k čínskému velvyslanci), ale přesto si nelze nevšimnout, v jakém
kontrastu Petříčkova politika, reprezentující vládu, celkově stojí vůči té
hradní.
Pěkně se to vyjevilo během Petříčkovy návštěvy
Ukrajiny, kdy tuto zemi jednoznačně podpořil proti Rusku, což mu vyneslo chválu
v politických i mediálních kruzích na Ukrajině. Prezident Zeman se svojí
kritikou protiruských sankcí a obhajobou některých ruských pozic, je naopak na
Ukrajině kriticky vnímán jako ruský spojenec.
Ve výčtu rozdílných pozic nejvyšších
představitelů, kteří u nás mluví do zahraniční politiky, by se dalo pokračovat.
Ústava přitom nenechává příliš prostoru pro interpretaci toho, kdo za
zahraniční politiku odpovídá. Je to vláda, reprezentovaná při výkonu zahraniční
politiky ministerstvem zahraničí. I prezident sice podle Ústavy reprezentuje
zemi v zahraničí, ale je to kontrasignovaná pravomoc, což znamená, že i za
něj nese odpovědnost vláda.
Jenže v praxi to tak bohužel nefunguje.
Bez ohledu na to, kolik schůzek „velké čtyřky“ se už konalo, a kolik dobré vůle
koordinovat zahraničně-politické aktivity nejvyšších ústavních představitelů už
bylo formálně projeveno, zejména Zeman si nakonec dělá, co chce. Často činí
kroky, které se ani při nejlepší vůli nedají považovat za formálně odsouhlasené
vládou.
Už samotný fakt, že schůzky čtyřech nejvyšších
ústavních činitelů svolává Hrad, a prezident následně ostatní známkuje (jako
třeba v podobě pochvaly Petříčkovi), vyvolává otázky. Schůzky k zahraniční
politice by měl teoreticky řídit premiér, jenže v současném formátu je kormidelníkem
„velké čtyřky“ prezident, který k tomu nemá ústavní puvoár.
Faktickým výsledkem je cosi jako „čtyřka bez
kormidelníka“. Česká zahraniční politika má problém zůstat v jedné dráze,
protože každý z jejích hlavních aktérů občas vesluje jiným tempem a
v jiném směru, než ti ostatní. A občas se mezi sebou nejvyšší ústavní
činitelé dokonce poškorpí, takže pak to skutečně vypadá, že ČR reprezentuje na
nejvyšší úrovni „banda čtyř“ než v otázce českých národních zájmů jednotná
„velká čtyřka.
Novinky, 1.2.2019