Proč má Slovensko Čaputovou, Česko Zemana

V roce, kdy si připomínáme
velká devítková výročí (k nimž kupříkladu patří  i 600 let, které 30. července uplynou od
první pražské defenestrace coby začátku husitské revolty, nebo připomínka
nacistické okupace z roku 1939, popřípadě sebeupálení Jana Palacha z roku
1969) se jeví dvacetileté výročí prvního velkého vzepětí občanské společnosti
proti politickému establishmentu jako událost okrajová.

Neměla by ale možná na okraji zájmu
zůstat. Skutečnost, že hlavní protagonisté tzv. opoziční smlouvy z roku
1998—Václav Klaus a Miloš Zeman—dokázali v roce 1999 ustát občanský tlak
vytvořený iniciativami Impuls 99 a Děkujeme, odejděte!, a nakonec v roce
2000 i takzvanou televizní krizi, má totiž dodnes zásadní vliv na českou
politiku. Přinejmenším na to, kdo stojí v čele státu.

Slovensko bylo místem podobně
velkého vzepětí občanské společnosti o rok dříve. Ve snaze ukončit vládu
autokratického Vladimíra Mečiara vznikla celá řada občanských iniciativ, které
svoje aktivity koordinovaly. Mečiar volby v roce 1998 nakonec prohrál,
období nechvalně známé jako mečiarismus skončilo.

Lze samozřejmě argumentovat, že
tehdejší pozoruhodný výkon slovenské občanské společnosti byl do jisté míry
vyprovokován právě mečiarismem a s ním související hrozbou, že Slovensko
se nestane na rozdíl od středoevropských sousedů ani členem Evropské unie ani
Severoatlantické aliance. Česká opoziční smlouva, ač podvazovala parlamentní
demokracii a otevírala dveře k dělení moci v zemi mezi dvě největší
strany, se jako tak velká hrozba nejevila.

Jenže to, že se české občanské
společnosti nakonec nepodařilo donutit Klause a Zemana k odchodu
z politiky, jak požadovali ve výzvě Děkujeme, odejděte! studentští vůdci
z roku 1989, ba ani výrazněji oslabit opozičně-smluvní souručenství,
poznamenalo česku politiku negativně na mnoho lez dopředu.

Zatímco česká občanská společnost
se tak ve vztahu k politice stala v dalších letech mnohem pasivnější,
ta slovenská se několikrát vzbouřila. Kupříkladu v kauze „Gorila“, nebo
naposledy po vraždě novináře Jána Kuciaka. A dokázala nakonec využít přímé
volby prezidenta (která tím, že je fakticky plebiscitem, otevírá občanské
společnosti větší možnosti než parlamentní volby) k tomu, aby generovala
nejprve Andreje Kisku a nyní Zuzanu Čaputovou.

Lze samozřejmě namítnout, že
slovenská stranická politika nebyla ani po konci mečiarismu vzorem, kterým by
se Češi nutně chtěli inspirovat, pokud jde kupříkladu o korupci či politickou
kulturu, i když post-mečiarovské 
politické reprezentace nakonec Slovensko alespoň úspěšně dovedly do
eurozóny. Jenže i to se může změnit, protože odcházející prezident Kiska hodlá
založit středovou liberální stranu, a jeho šance na porážku postkomunistického
Smeru nejsou malé.

Česká občanská společnost jako by
po roce 1999 částečně rezignovala. V poslední době se v ní sice
začaly rodit nové politické subjekty, ale nejsilnější stranou je oligarchický
projekt, který je svým étosem jakýmsi dosavadním vyvrcholením českého
post-komunismu.  Zejména v celostátním
plebiscitu, jímž je přímá prezidentská volba, 
nedokázala česká občanská společnost podat stejný výkon jako ta
slovenská.

Dokud se to nepodaří, politická
atmosféra u nás se ale příliš nezlepší. Václav Havel kdysi v žertu
prohlásil, že bývalé komunistické země potřebují dvě revoluce: první proti
komunismu, druhou proti postkomunismu. Zatímco Slovensko prošlo oběma, a nyní
sklízí první plody, Česká republika na konec postkomunismu stále jen čeká.

ČRo Plus, 17.4.2019

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..