V proslovu u příležitosti jmenování čtyřiadvaceti
nových soudců vybídl prezident Miloš Zeman soudce, aby nebyli líní a
rozhodovali rychleji. Bohužel mladí soudci mohli brát takovou výzvu jen těžko vážně,
když ji pronesl politik, který stále častěji odpočívá v Lánech, než
úřaduje na Hradě. A který si rozhodně sám nedělá velké starosti
s dodržováním zákonných či ústavních lhůt, během kterých by měl
rozhodovat.
Ponechme stranou prezidentovo stále volnější pracovní
tempo, které zřejmě není ani tak návykem z desetiletého lenošení na Vysočině
před zvolením prezidentem, jako spíše chatrného zdraví a věku, v čemž se
zase až tolik neliší od většiny svých předchůdců. Tradice starých, často vážně
nemocných „tatíčkovských“ prezidentů je u nás natolik silná, že když občané na
rozdíl od všech předešlých voleb prezidenta dostali šanci vybrat si
v druhé přímé prezidentské volbě mezi ještě jakžtakž zdravým a energickým
(i když také už ne nikterak mladým) Jiřím Drahošem a zjevně zdravotně
strádajícím Zemanem, volili Zemana.
I prezident, který musí kvůli nedostatku fyzických sil
často odpočívat, by ale mohl rozhodovat přinejmenším tak svižně, jak to
předpokládá Ústava. Nemuseli bychom tak být v minulosti kupříkladu svědky
toho, jak Zeman uměle protahuje jmenování vlády Bohuslava Sobotky (a tím i
vládnutí jím jmenované vlády expertů, která nedostala důvěru parlamentu) tak
dlouho, až si vysloužil hrozbu, že na něj senátoři podají ústavní žalobu.
K rychlému rozhodování se Zeman neměl, ani když
Sobotka žádal v roce 2017 o odvolání ministra financí Andreje Babiše
z funkce. A rychlost prezident,
který vyzývá soudce k větší agilnosti, neukázal ani při jmenování druhé
Babišovy vlády, když ta první, jak známo, nedostala důvěru Sněmovny. Ačkoliv
ústavní experti upozorňovali, že Ústava předpokládá, že prezident bude jednat
bez zbytečných průtahů, na Zemana to neudělalo žádný dojem. Dokonce přišel
spolu s premiérem s teorií, že menšinová vláda bez důvěry je vládou
plnohodnotnou, takže kam spěchat. Trvalo to půl roku.
Poněkud zašmodrchané bylo prezidentovo rozhodování také
v případě (ne)jmenování některých profesorů, jakkoliv v tomto případě
asi není správné jej obviňovat z nerozhodnosti, ale „jen“ z ignorování
platných zákonů. Naopak zajímavým příkladem absence jakéhokoliv rozhodnutí
v případě, kde by ho mnozí čekali, je ponechávání bývalého šéfa čínské
investiční společnosti CEFC Jie-Ťien Minga v pozici prezidentova poradce i
více než rok poté, co byl čínskými úřady zatčen a je, neznámo kde, vyšetřován
kvůli korupci.
Ryba smrdí od hlavy, zní staré přísloví. Je těžké, aby
hlava v českém státě nejvyšší, požadovala po soudní moci či státní správě rychlé
rozhodování, když sama, pokud jde o lhůty, rozhoduje, jak se jí zachce. Hradní ceremoniál u příležitosti jmenování
nových soudců, kde takové apely z úst ústavně vrtošivého prezidenta
zaznívají, pak dostává nádech frašky.
Novinky, 19,4.2019