Pohřeb Karla Gotta jako symbol doby

<!–
/* Font Definitions */
@font-face
{font-family:Calibri;
panose-1:2 15 5 2 2 2 4 3 2 4;
mso-font-charset:0;
mso-generic-font-family:auto;
mso-font-pitch:variable;
mso-font-signature:-520092929 1073786111 9 0 415 0;}
/* Style Definitions */
p.MsoNormal, li.MsoNormal, div.MsoNormal
{mso-style-unhide:no;
mso-style-qformat:yes;
mso-style-parent:““;
margin-top:0cm;
margin-right:0cm;
margin-bottom:8.0pt;
margin-left:0cm;
line-height:107%;
mso-pagination:widow-orphan;
font-size:11.0pt;
font-family:Calibri;
mso-ascii-font-family:Calibri;
mso-ascii-theme-font:minor-latin;
mso-fareast-font-family:Calibri;
mso-fareast-theme-font:minor-latin;
mso-hansi-font-family:Calibri;
mso-hansi-theme-font:minor-latin;
mso-bidi-font-family:“Times New Roman“;
mso-bidi-theme-font:minor-bidi;}
.MsoChpDefault
{mso-style-type:export-only;
mso-default-props:yes;
font-size:11.0pt;
mso-ansi-font-size:11.0pt;
mso-bidi-font-size:11.0pt;
font-family:Calibri;
mso-ascii-font-family:Calibri;
mso-ascii-theme-font:minor-latin;
mso-fareast-font-family:Calibri;
mso-fareast-theme-font:minor-latin;
mso-hansi-font-family:Calibri;
mso-hansi-theme-font:minor-latin;
mso-bidi-font-family:“Times New Roman“;
mso-bidi-theme-font:minor-bidi;}
.MsoPapDefault
{mso-style-type:export-only;
margin-bottom:8.0pt;
line-height:107%;}
@page WordSection1
{size:595.45pt 841.7pt;
margin:72.0pt 72.0pt 72.0pt 72.0pt;
mso-header-margin:36.0pt;
mso-footer-margin:36.0pt;
mso-paper-source:0;}
div.WordSection1
{page:WordSection1;}
–>

Bleskové
rozhodnutí vlády Andreje Babiše uspořádat zesnulému Karlu Gottovi státní
pohřeb, vytvořilo dva tábory. Jedni argumentovali, že si poctu, obvykle
vyhrazenou jen zesnulým státníkům, plně zaslouží. Druzí, že nikoliv. A vesměs
dodávali, že jde o populistický tah, vedený snahou politicky se přiživit na
Gottově popularitě.

Jisté
je, že rozhodnutí uspořádat státní pohřeb nejpopulárnějšímu českému zpěvákovi,
který spojoval několik generací,  nemohl
žádný populista odolat. Babiš tudíž vystoupil jen dvacet minut po oznámení
Gottova skonu s tím, že svolá mimořádné zasedání vlády a navrhne státní
pohřeb. Ještě o pár minut ho předběhl ministr kultury Lubomír Zaorálek. Vdova
Ivana Gottová nakonec přistoupila na o stupínek nižší ceremoniál, což je pohřeb
se státními poctami.

Česká
republika tedy nakonec nebude mít další státní pohřeb, jako byl ten Václava
Havla v roce 2011. Přesto oba pohřby vypovídají hodně o naší současnosti.  

Ten
Havlův byl loučením se státníkem, který sehrál klíčovou roli nejen v boji
s bývalým režimem, ale i v budování nového demokratického zřízení.
Zejména v tom druhém ne ve všem uspěl, a mnozí spoluobčané na něj kvůli
tomu zanevřeli, ale jeho skon na krátkou dobu oživil étos, který spojil téměř
celou společnost v listopadu a prosinci 1989.

Zároveň
ale už symbolicky předznamenal nástup nových politických poměrů,. Ty se
v nemalé míře opírají o jistý typ nostalgie po nepsané normalizační
smlouvě: vy nás necháte vládnout, dáte nám „klid k práci“, my vám zato
zajistíme slušnou životní úroveň a bezpečnost. Za oběť přitom mohou padnout
některé principy liberální demokracie.

Důležitou
komponentou tohoto současného režimu, který ztělesňují prezident Miloš Zeman a premiér
Andrej Babiš, je znovuobnovení kontinuity s předlistopadovou minulostí. Úspěšně
využívá toho, že režim, který zde panoval až do nástupu Babiše a Zemana, tuto
touhu po kontinuitě podcenil. A paradoxně k tomu částečně přispěl i Havel.

Ačkoliv
odmítl po roce 1989 prvoplánový antikomunismus a snažil se o smíření (které se
projevilo už během sametové revoluce v památném společném zpívání hymny
Karlem Krylem a Karlem Gottem), chtě nechtě nastavoval svojí disidentskou
minulostí velké části společnosti nepříjemné zrcadlo.

Politici,
kteří stáli v čele transformace, pak nedocenili, že do nových poměrů bylo po
roce 1989 vrženo nemálo lidí, pro které to nebyla uvědomělá volba, a že mnozí
z nich se novým poměrům nedokázali plně přizpůsobit. Záchranu hledali
v  nostalgii, která má dvě tváře: jedna se týká v globálně neklidných
časech zdánlivého bezpečí, které poskytoval přehledný svět normalizačního
bezčasí;
druhá se týká normalizační popkultury, od jejích estrád a
seriálů, až po šlágry, kterými prosvěcovali pozdní komunistickou nudu zpěváci
jako Karel Gott.

Na adresu ambivalentního
vztahu k demokracii a svobodě v této „postkomunistické“ části společnosti
lze říct leccos kritického, jisté ale je, že v současné politické situaci jsme
se octli i proto, že Zeman a Babiš nabídli této části společnosti jakousi rehabilitaci
a symbolické uznání, které ji bylo odpíráno v době, kterou symbolicky
zaštiťoval Havel. Změnu nyní zřejmě přinese, až postupná generační výměna.

I když nakonec pohřeb Karla
Gotta nebude plnohodnotný „státní“ pohřeb, rozloučení s umělcem, který byl
zásluhou nejen svých nesporných pěveckých kvalit, ale i přizpůsobivosti (které ovšem
lidé, co prožili část svých životů v bývalém režimu, dobře rozumí) svorníkem
několika generací, je tak v mnoha ohledech ještě více symbolický, než byl
státní pohřeb Václava Havla.

Novinky, 4.10.2019

 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..