Nový jaderný reaktor v Dukovanech jako politický večerníček

Česká
republika na rozdíl od většiny Evropy trvá na tom, že své energetické potřeby bude
řešit rozšiřováním jaderné energetiky, a nový jaderný reaktor v Dukovanech
tak nyní dostal zelenou od české vlády a ČEZ. Jenže už při pohledu na navržený
harmonogram stavby napadnou leckoho všetečné otázky.

Územní
rozhodnutí pro stavbu má být vydáno do roku 2021. Dodavatel má být vybrán do
roku 2022. Stavět se má začít v roce 2029. Stavba má být dokončena
v roce 2036.

Myslí to
Babišova vláda, na kterou si v roce 2036 už asi jen  málokdo vzpomene, vážně, anebo je to jen
takový politický večerníček před příštími volbami?

Ve snaze
odpovědět na tuto otázku je užitečné připomenout výstavbu jaderné elektrárny
Temelín. Investiční záměr byl zveřejněn v roce 1979. Elektrárna měla mít čtyři
bloky, první měl být hotov v roce
1992, čtvrtý v roce 1997. Nakonec byla elektrárna uvedena do provozu až v roce
2000, bloky byly jen dva. S průtahy rostla úměrně také její cena.

Problémy mají i země,
které jsou na tom se schopností stavět velké projekty podstatně lépe než Česká
republika, kde dlouhodobě vázne i výstavba dálnic nebo rychlých železnic. Ve
Finsku nabralo spuštění nově budovaného třetího bloku jaderné elektrárny
Olkiluoto už jedenáctileté zpoždění, úměrně čemuž rostou i náklady. Podobně je
tomu dokonce i ve Francii, která se jinak na jadernou energii dlouhodobě
specializuje, s výstavbou reaktoru Flamanville 3.

I kdyby se ale
zázrakem podařilo v Dukovanech stavět podle zveřejněného harmonogramu i
s předpokládanými náklady ve výši 160 až 200 miliard korun, zůstává nemálo
dalších zásadních otázek. Technologický pokrok ve výrobě energie prudce
akceleruje už kvůli tomu, že si svět začíná uvědomovat hrozbu klimatických
změn. Úsilí tisíců výzkumných týmů po celém světě se už ale nesoustředí na
jadernou energii, ale jiné zdroje, včetně výkonnějších technologií pro
skladování energie z obnovitelných zdrojů

Dvacet let je
při současné rychlosti technologického pokroku velmi dlouhá doba. Pro ilustraci
si stačí prohlédnout seznam objevů, které změnily svět v letech 1920 až
1940, kdy navíc bylo tempo technologického pokroku pomalejší. Pěkným symbolem
zamrznutí v technologické perspektivě z konce 1. světové války byla
Maginotova linie, kterou za obrovské prostředky vybudovala Francie, a která ji
na začátku 2. světové války byla k ničemu. V téže Francii se tak dnes
upíná větší pozornost než k dalším jaderným elektrárnám k výstavbě termonukleárního
reaktoru ITER. Tento tokamak má pracovat na bázi termonukleární fúze, která je
mnohem výkonnější než štěpení jádra, používané v klasických jaderných
elektrárnách, a nezanechává téměř žádný odpad.

Česká vláda samozřejmě
musí nějak reagovat na plánované odstavování uhelných elektráren, jakož i na
skutečnost, že životnost některých současných jaderných bloků končí okolo roku
2040. Je ovšem otázkou, zda utopení stamiliard v betonu a technologiích,
které zbytek Evropy postupně opouští, je správnou cestou, a zda by nedávalo
větší smysl diverzifikovat energetický sektor do menších projektů využívajících
různých způsobů výroby energie.  Nemluvě
o tom, že sázka na jadernou energii coby dominantní zdroj nese s sebou v malé
zemi i bezpečnostní rizika.

Andrej Babiš riskuje,
že se nezapíše do historie uskutečněním snů o modernizaci země, které sní, když
náhodou spí, ale předraženým monumentem překonané éře jaderné energie.

Novinky, 14.2.2020

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..