Premiér Andrej Babiš v posledních dnech ve světle prudce rostoucího počtu lidí nakažených novým koronavirem opakovaně vyvrací, že máme co do činění s chaosem, za který nese odpovědnost jeho vláda. Různá nová, často překvapivá opatření, která si v rozmezí několika dnů občas i odporují, obhajuje s tím, že nejde o chaos, ale odpovědné reakce na měnící se situaci.
V Babišových prohlášeních lze vystopovat jistou filozofii. Po jarní vlně epidemie se evidentně rozhodl, že si Česká republika už nemůže dovolit taková plošná opatření, která by poškodila ekonomiku tak jako ta jarní. Další součástí jeho „filozofie“ je, že je třeba respektovat nálady veřejnosti, která se už nechce vrátit k přísným hygienickým opatřením.
Leckdo by sice mohl namítnout, že během pandemie jsou tu vrcholní politici od toho, aby prosazovali ve spolupráci s experty opatření, která ochrání zdraví a životy, a ne aby se starali o to, jak moc má veřejnost hygienických opatření plné zuby. Jenže v Babišově politice hraje ústřední roli marketing, a když mu jeho PR tým měsíc před volbami řekne, že mnoho voličů nemusí reagovat pozitivně na nové utahování šroubů, nebude je utahovat.
Jeho tým mu připraví prefabrikované reakce na otázky všetečných novinářů, které lze v kostce shrnout tak, že vláda ví, co dělá, má vše pod kontrolou, podstatný už není počet nakažených, ale takzvaná smrtnost. Za kterýmžto účelem s sebou premiér všude nosí tabulky.
Když česká pobočka Světové zdravotnické organizace upozorní, že vládní strategie ne úplně funguje, premiér se na ní oboří. A doporučí, aby mlčela.
Jak jsme si v koronakrizi vedli se prý bude sčítat až na jaře, kdy se vedle počtu mrtvých také ukáže, jak je na tom ekonomika. A v tomto hodnocení bude prý Česká republika zase mezi nejlepšími.
My můžeme dodat: i kdyby lépe nebylo, bude už po volbách, a do těch dalších ještě dost času.
Přesto se ale nelze ubránit otázkám. Kupříkladu, proč nebylo možné zachovat některá všem srozumitelná plošná hygienická opatření, jako je nošení roušek ve všech vnitřních prostorech (od obchodů, přes divadla i kina, až po úřady a veřejnou dopravu) i poté, co zdánlivě skončila první vlna. Když už jednou byla tato povinnost zrušena, je pochopitelné, že leckomu nemusí být po chuti s k ní vracet. Kdyby byla zachována, ekonomiku by to nijak nepoškodilo, a všem by bylo jasné, že jde o preventivní opatření, které prostě zůstane v platnosti až do doby, než bude k dispozici vakcína.
Jiná otázka zní takto: Pokud mají vládní opatření tak pevnou vnitřní logiku, jak tvrdí premiér, proč se nedaří vytvořit srozumitelnou komunikační strategii? Jinými slovy, proč se přijímají dílčí opatření, kterých je tolik, že se v nich už nikdo nevyzná? A proč se místo aktivace krizového štábu zřizují pro boj s virem nové a nové instituce, kterých je už tolik, že je nutné nad nimi zřizovat další, které jejich práci koordinují?
Vtírá se i otázka, zda vláda neprohospodařila většinu z toho, co se jí podařilo vytvořit plošnými a ráznými (jakkoliv vnitřně občas též chaotickými) opatřeními na jaře. Týká se to zejména důvěry občanů v to, že vláda dokáže postupně nahradit plošná opatření chytrou karanténou, která bude opravdu fungovat. Jakož i důvěry v to, že astronomický rozpočtový schodek ve výši 500 miliard korun bude využit smysluplně, na základě jasné logiky. Není divu, že ve veřejnosti postupně rostou obavy z chaosu.
Novinky, 11.9.2020