Ještě dlouho se povedou debaty o tom, zda Demokratická strana v USA neměla do boje s Donaldem Trumpem nasadit jiného kandidáta než Joe Bidena, který je politicky poněkud opotřebovaný a reprezentuje se vším všudy tradiční washingtonský establishment. Hlavně v levé části Demokratické strany zaznívaly hlasy, že je potřeba překonat obraz strany jako spoluhráče velkých korporátních zájmů a podporovatele globalizace. Strany, která sice formálně vyjadřuje podporu pro nižší střední třídy zasažené odchodem tradičních průmyslových odvětví do levnějších destinací v Asii i jinde, ale ve skutečnosti není ochotná bojovat za potřebné reformy.
Tento názorový střet v Demokratické straně se koncentroval do souboje o stranickou nominaci mezi Bernie Sandersem a Joe Bidenem. Sanders otevřeně prohlašoval, že se hlásí k demokratickému socialismu, a nabízel celou řadu na americké poměry radikálních reforem, pokud bude zvolen prezidentem. Mezi demokratickými voliči měl podporu zejména mezi mladými voliči, což naznačuje, že jeho prohra s Bidenem zdaleka neznamená, že debata o posunu strany vlevo je u konce.
Lze ale argumentovat, že v kontextu boje s Trumpem byl Biden lepší kandidát. V levé části Demokratické strany sice převažovalo mínění, že na Trumpův pravicový radikalismus, koketující s rasismem (a navzdory slovní podpoře pro „obyčejné“ Američany zasažené negativně změnami ve struktuře hospodářství bojujícího především v podobě daňových reforem za zájmy nejbohatších vrstev) by bylo lepší odpovědět levicově-reformní agendou. Až na to, že takový názorový střet s Trumpem by se zřejmě míjel s účinkem.
Trump si prostě, stejně jako mnoho jemu podobných populistů ve světě, vytvořil pro sebe obraz někoho, kdo přišel, aby rozmetal establishment. Někoho, kdo coby obhájce běžných lidí stojí nad ideologiemi. Bylo úplně jedno, že je to lež. Jisté je, že k vítězství nad ním nestačilo nabídnout sebevíce seriózně vyargumentované reformy levicového střihu, protože ty by v debatě s ním narážely nikoliv na seriózní protiargumenty, ale na amorfní populismus, který by se svého protikandidáta snažil znemožnit křikem o snahách zavést v USA socialismus kubánského nebo venezuelského typu a zničit „tradiční“ Ameriku.
Jinými slovy: bylo se možné po právu obávat, že ve střetu s někým jako Trump by nefungovaly kupříkladu argumenty, že dokonce i někdo jako Sanders by v Evropě stál v lecčems stále ještě „napravo“ od evropských sociálně-demokratických nebo i řady křesťansko-demokratických politiků. Amerika si nikdy neprošla obdobím emancipace dělnictva a s tím spojených sociálně demokratických reforem. Její pohled na „levici“ a „pravici“ je tudíž dost odlišný od toho evropského.
I pojem „liberál“ má v USA zcela jiné konotace než v Evropě. Jsou jimi označováni „progresivisté“, jejichž tlak na změny se ovšem zdaleka netýká jen sociálně-ekonomických reforem evropského střihu, ale i kulturně-politických otázek, jako je postavení menšin, identity, inkluze či diverzity.
Byla to především tato kulturně-politická dimenze amerického liberalismu, jejíž dosavadní výdobytky bylo v souboji s Trumpem nutné obhájit tak, aniž by se jeho kandidát nevydal okamžitě všanc nálepkování. A ještě více bylo nutné postavit alternativu proti Trumpově osobnosti: tedy proti agresivnímu narcisovi, který pohrdá normami slušného chování, a svoje oponenty se snaží ukřičet.
Slušnost jako program
Biden byl v tomto ohledu dobrý kandidát. Už proto, že svojí ochotou hledat kompromisy přes politický střed a relativně čistým štítem reprezentoval lepší stránky washingtonského politického establishmentu, který Trump údajně přišel porazit. Ale i proto, že ačkoliv není politicky zdaleka tak výrazný jako někteří jiní, více ideologicky profilovaní demokraté, je obecně považován za symbol slušnosti.
„Slušnost“ je při povrchním zkoumání obvykle poněkud rozplizlý pojem, jenže v kontrastu s Trumpem nabýval zcela konkrétních významů. Slušný politik a člověk Biden byl prostě v mnoha ohledech tím, čím uřvaný a demagogický Trump není, a nikdy být nemůže. Většina americké společnosti přitom, zdá se, po čtyřech letech jeho vlády už nechtěla nic jiného, než aby se do nejvyšších pater americké společnosti vrátila normálnost a slušnost. Na debaty o zásadních reformách mnohým už nezbývaly síly.
Leckomu tak možná dokonce uniklo, že politický „centrista“ Biden nabízí na americké poměry ve skutečnosti dosti radikální reformní agendu. Jeho návrhy na reformy systému zdravotního pojištění by v případě schválení znamenaly revoluci, protože by umožnily přístup ke státnímu pojištění všem Američanům, přičemž by zároveň ponechaly možnost ponechat si soukromé pojištění těm, kdo to preferují. A daňovou revolucí, která by pomohla chudším Američanům i středním třídám, by byl v případě schválení jeho návrh na progresivně vyšší zdanění všech, jejichž rodinný příjem je vyšší než 400 tisíc dolarů ročně, jakož i na vyšší zdanění velkých korporací.
Silně reformní prvky má i Bidenův záměr investovat obrovské části do „zelených“ technologií, doprovozený postupným omezováním ropného průmyslu. Někteří odborníci upozorňují, že pokud by se USA pod Bidenovým vedením připojily s tímto programem k pařížským klimatickým dohodám, výrazně by přispěly k dosažení některých cílů těchto dohod.
Osobní historie jako argument
Ve střetu s Trumpem byla důležitá i osobní historie Bidena. Zatímco Trump je v podstatě zkažený floutek z miliardářské rodiny, Biden mohl znovu a znovu trpělivě vyprávět během různých předvolebních shromáždění příběh někoho, kdo vlastním přičiněním vystoupal z ekonomicky postižené rodiny v dělnickém Scrantonu v Pensylvánii až do nejvyšších pater amerického politiky. A nepotřeboval k tomu ani tituly z nejprestižnějších amerických univerzit.
Mohl také nabídnout příběh člověka, který s noblesou a sebeobětováním překonal několik rodinných tragédií včetně tragické smrti jeho první manželky a dcery, a následně pak marného boje jeho syna Beaua s rakovinou v době, kdy byl Beau generálním prokurátorem státu Delaware.
Je možné argumentovat, že této příběh oslovil milióny voličů právě v těch státech, kde s rozhodovalo. Tedy v „rezavějících“ státech okolo velkých jezer, kde si mohlo mnoho lidí do Bidenova tragického příběhu projektovat svoje vlastní nesnáze mnohem snadněji, než tak mohli činit v případě Hillary Clintonové před čtyřmi roky, nebo do Trumpa poté, co ho více–a bohužel pro mnohé pozdě–prohlédli.
Američtí analytici upozorňují, že důležitou roli u těchto voličů hrála Bidenova schopnost empatie a soucitu. I proto přijímali mnohem vážněji i jeho argumenty o potřebě bojovat s pandemií nemoci covid-19 než ty Trumpovy, jakož i jeho návrhy na řešení devastujících ekonomických dopadů epidemie.
Biden samozřejmě má při pohledu „zleva“ ve svém životopise i některé kaňky, jako byla jeho podpora pro vojenskou invazi v Iráku. Jeho podpora pro intervenci v bývalé Jugoslávii je ale složitější téma, protože k ní přistupoval podobně jako český prezident Václav Havel. Tedy jako k intervenci, která má ukončit genocidu a porušování lidských práv. Navíc v době, kdy USA vedl demokratický prezident Bil Clinton.
Jeho vyzývatelka v primárkách, Kamala Harrisová, kterou si nakonec vybral za viceprezidentku, mu pro změnu připomněla, že hlasoval kdysi proti organizovanému svážení dětí z oblastí, v nichž žijí menšiny, do „bělošských“ škol. Biden se hájil, že se nesnažil zmařit samotné svážení dětí, chtěl jen, aby to byl program organizovaný jednotlivými státy a komunitami, nikoliv federálně.
Obecně ale má coby jeden z nejdéle sloužících amerických politiků Biden obdivuhodně čistý štít. Trump ho sice obviňoval z toho, že jako viceprezident pomohl svému synovi Hunterovi k lukrativním zakázkám a pozicím v Číně nebo na Ukrajině, ale nic z toho se nepodařilo dokázat. Doplatil na to spíše Trump, jehož impeachment odhlasovala Sněmovna reprezentantů kvůli tomu, že se dle jejího většinového mínění pokoušel ovlivnit ukrajinského prezidenta, aby údajné korupční jednání Bidenů na Ukrajině vyšetřoval.
Důležitý byl v porážce Trumpa i Bidenův centrismus, který tolik vadil levici v Demokratické straně. Byl znám jako někdo, kdo během 36 let, které strávil v Kongresu jako senátor, byl schopný hledat kompromisy s umírněnými republikány. Což při povaze amerického systému dvou stran je poměrně důležité, zejména pokud prezident z té které strany nemá podporu obou komor Kongresu. Biden byl také celoživotním přítelem republikána Johna McCaina, jehož příběh mučeného zajatce během války ve Vietnamu z něj udělal národního hrdinu.
Prezident na jedno období
Američanům, kteří dali Bidenovi svůj hlas, bylo jasné, že je prezidentem na jedno období. I to bylo důležité, protože se tím akcentovala jeho role někoho, kdo kandiduje zejména proto, aby ukončil Trumpovo zhoubné působení v Bílém domě.
Biden se přitom mohl spolehnout na afroamerickou komunitu, kterou radikalizovaly Trumpovy rasistické postoje. Biden je dlouhodobě znám jako bojovník proti rasismu, a jedním z bodů jeho prezidentského programu jsou reformy, které by se zaměřily na boj se systémovým rasismem.
Ti, kdo Bidena vidí jako politika, který příliš neriskuje, by měli vzít v úvahu jeho výběr Kamaly Harrisové do postu viceprezidentky. Nejenže stojí názorově nalevo od něj, ale bude to první žena, navíc z imigrantské, etnicky menšinové rodiny v postu viceprezidenta.
Biden si byl přitom jistě dobře vědom, že výběr Harrisové může na jedné straně aktivizovat Afroameričany a další menšiny v jeho prospěch, ale zároveň je to červený hard i pro mnohé umírněné republikány. Věděl, že jejím výběrem staví řadu voličů před zásadní dilema, protože při jeho věku existuje šance, že ho Harrisová ve funkci prezidenta vystřídá ještě před koncem volebního období. A i kdyby ne, její viceprezidentská pozice z ní učiní přirozenou kandidátku demokratů na prezidentku v příštích volbách.
Vedle porážky Trumpa se tak možná stane Bidenovým největším politickým dědictvím právě Harrisová coby nejen první žena v tak vysoké funkci, ale i politička, která by mohla mnohem lépe reprezentovat postupný posun v Demokratické straně doleva.
Deník Referendum, 10.11.2020