Od jara tohoto roku, kdy vláda reagovala restriktivními opatřeními na epidemii nemoci covid-19, panovaly obavy , že by vláda mohla využít nouzového stavu k dlouhodobějšímu omezení demokracie. Vláda se sice skutečně pokusila několikrát obejít zavedené demokratické postupy, ale činila tak spíše proto, aby si ulehčila práci.
Možná nejdůležitějším momentem v definování hranic mezi silnou rolí vlády v boji s epidemií a dodržováním demokratických principů bylo dubnové rozhodnutí Městského soudu v Praze, jímž zrušil čtyři opatření ministerstva zdravotnictví s tím, že plošná omezení, která se ministerstvo pokusilo zavést, může vyhlašovat jen vláda jako celek, navíc některá jen v nouzovém stavu. Vláda se rozhodla toto rozhodnutí respektovat.
Ještě před tím, už v březnu, se odehrál jiný test demokracie a právního státu. Souvisel s pokusy premiéra Andreje Babiše oddalovat zřízení Ústředního krizového štábu, v jehož čele by podle zákona měl stanout ministr vnitra. Když Babiš konečně souhlasil, prosadil do čela krizového štábu epidemiologa Romana Prymulu. Nakonec se ale podvolil jak tlaku opozice, tak i koaliční ČSSD, a v čele krizového štábu stanul ministr vnitra Jan Hamáček.
Selháním mechanismů, které měly chránit demokracii, bylo jarní uzavření hranic v obou směrech coby součást nouzových opatření, což později předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský popsal jako „absolutně neústavní.“ Vláda ale i v tomto případě nakonec ustoupila tlaku opozice, která hrozila ústavní stížností.
Soudy, včetně toho ústavního, se relativně dobře zhostily své role pojistky demokracie a právního státu. Důkladnému zkoumání, tentokrát na půdě Sněmovny, byly podrobeny i několikeré žádosti vlády o vyhlášení nouzového stavu. Bohužel vláda nebyla vždy schopná vždy využít mimořádné pravomoci smysluplně.
Česká republika zvládla poměrně dobře i organizaci a průběh říjnových voleb do krajských zastupitelstev a jedné třetiny Senátu. Vláda i zákonodárci pružně reagovali na potřebu chránit volební právo lidí v karanténě dodatky k volebnímu zákonodárství.
Vláda tedy může být v kritizována za počínání v tomto krizovém roce spíše kvůli občasnému chaotickému jednání nebo nedomyšleným návrhům, které mohly ohrozit v některých případech právo na ochranu osobních údajů, než kvůli zřejmým snahám podvázat demokracii.
Pokud se česká demokracie ocitla pod tlakem, bylo to zejména kvůli jednání prezidenta Miloše Zemana, který i v tomto roce pokračoval ve své osobní válce s Bezpečnostní a informační službou. Jeho podzimní žádost, aby mu BIS předala seznam agentů pracujících na živých kauzách týkajících se Ruska, byla bezprecedentním zásahem do práce tajných služeb.
Zeman také ve spolupráci s Babišem sehrál ústřední roli v podivně zinscenované výměně předsedy Úřadu pro hospodářskou soutěž. Vládou organizované výběrové řízení, v němž byl Petr Mlsna vybrán jako nástupce problémy stíhaného Petra Rafaje, bylo zcela netransparentní, přičemž Zemanova volba byla v podstatě jasná už před tímto „výběrovým řízením“.
Možná nejvíce obav, pokud jde o zdraví demokracie, budilo v roce 2020 dění okolo České televize. Do Rady ČT byli na podzim zvoleni noví členové souznějící se Zemanovou opakovanou kritikou ČT a jeho voláním po odstranění generálního ředitele Petra Dvořáka. Rada v novém složení odvolala dozorčí radu, aby pak zvolila novou. Její jednán nicméně narazilo jak v občanské společnosti, tak v příslušných výborech Sněmovny a Senátu, které konstatovaly, že jednání Rady ČT bylo nezákonné. Dohra nás teprve čeká.
Celkově lze konstatovat, že ani během mimořádné situace nedošlo u nás v tomto roce k podobným útokům na demokracii jako v Polsku nebo Maďarsku. Přinejmenším v tomto ohledu ukázala naše země větší schopnost poradit si s krizí, než pokud šlo o samotný souboj s epidemií.
ČRo Plus, 17.12.2020