Když ministr kultury za sociální demokracii Lubomír Zaorálek vysvětloval, proč se mu příliš nechce přijmout nabídku předsedy ČSSD Jan Hamáčka, aby z ministerstva kultury odešel a stal se ministrem zahraničí, uvedl jako jeden z důvodů, že ministerstvo zahraničí je „vykuchané.“ Nebyl to tentokrát bohužel jen bonmot výřečného politika, ale přesný popis reálného stavu věcí.
Zaorálek ví, o čem mluví. Byl poměrně úspěšným ministrem zahraničí ve vládě Bohuslava Sobotky. Jak sám zmínil, v Sobotkově vládě se těšil důvěře premiéra, takže tradiční portfolio ministra zahraničí vykonával v plném rozsahu.
Ani Sobotka, ani ostatní ústavní činitelé si z něj takříkajíc neukrajovali pro sebe. Ústavně rozpínavý prezident Miloš Zeman sice měl už v době Zaorálkova působení v čele ministerstva ambice být hlavním hráčem na poli ekonomické diplomacie, což se v jeho případě týkalo hlavně vztahů s Čínou, a občas svými výroky také otevřeně sabotoval oficiální politiku České republiky vůči Rusku, která po ruské anexi Krymu podporovala západní sankce. Zaorálek se snažil svoje kroky se Zemanem koordinovat , ale obecně zůstávala zahraniční politika v rukou ministerstva.
Jenže po nástupu Hamáčka do čela ČSSD v roce 2018 a následném vstupu sociálních demokratů do vlády Andreje Babiše se věci začaly měnit. Zeman odmítal jmenovat do funkce ministra zahraničí Miroslava Pocheho, který byl politicky silným hráčem v ČSSD s prozápadní orientací. S přispěním Hamáčka i Babiše se ČSSD nakonec prezidentovi podvolila a jmenovala do funkce ministra zahraničí Tomáše Petříčka.
Ten byl sice dlouholetým spolupracovníkem Pocheho a sdílel jeho prozápadní orientaci i skepsi k nadměrnému rozvíjení spolupráce s putinovským Ruskem i komunistickou Čínou, ale měl zpočátku poměrně slabé postavení v ČSSD. Na sjezdu strany v roce 2019 byl sice zvolen místopředsedou, ale mezitím mu byly v nové mocenské konstelaci takříkajíc vyvlastněny části zahraniční politiky. Hrad začal hrát mnohem aktivnější a silnější roli ve vztazích s Čínou a Ruskem, a Babiš se postavil do čela politiky evropské.
Zatímco vztahy s EU jsou ve světle vysoké míry evropské integrace do jisté míry politikou domácí, a větší role premiéra na úkor ministra zahraničí je takříkajíc v logice věci, ve vztazích s Čínou a Ruskem byla rostoucí role Hradu spíše jen výsledkem mocenských kompromisů. Hrad si dokonce prosadil zřízení pozice speciálního vládního zmocněnce pro vztahy s Ruskem, do níž byl jmenován ředitel zahraničního odboru Kanceláře prezidenta republiky Rudolf Jindrák.
Zaorálek se tedy trefil do černého, když prohlásil, že ministerstvo zahraničí je vykuchané. Ví, že zahraniční politika, pokud má být srozumitelná, se odvíjí od určitých hodnot, které se vztahují na celek zahraniční politiky. Ta může být jen těžko efektivní, když ministr zahraničí respektuje spojenecké svazky země, ale Hrad přitom paralelně udržuje takové vztahy s Čínou a Ruskem, které prozápadní orientaci erodují, někdy přímo sabotují. A když premiér provozuje evropskou politiku, která je ve své podstatě nesolidární s evropským Západem a jejím hlavním mottem je starost o to, co se dá z Unie ekonomicky vytěžit.
Zkušený politický matador Zaorálek proto dobře věděl, že kdyby nyní přijal pozici ministra zahraničí, byl by v neustálé defenzivě vůči Hradu a Úřadu vlády. Rozhodnutí vedení ČSSD nechat Zaorálka v postu ministra kultury a nominovat na post ministra zahraničí Hamáčkova náměstka na ministerstvu vnitra Jakuba Kulhánka, který po určitý čas spolupracoval s čínskou investiční skupinou CEFC, mnohem lépe odpovídá reálnému stavu věcí, protože ministr zahraničí bez politické základny ve vlastní straně bude ve vztahu k Hradu a premiérovi na politické šachovnici jen slabou figurou.
ČRo Plus, 15.4.2021