Česká strana sociálně demokratická je dva měsíce před sněmovními volbami konfrontována s průzkumy stranických preferencí, které naznačuj, že by mohla skončit mimo Sněmovnu. Kdyby nakonec pětiprocentní hranici nutnou pro vstup do Sněmovny překonala, bude považovat za neobyčejný úspěch, pokud by vyrovnala svůj výsledek z posledních voleb, který byl sám o sobě politickým fiaskem.
Na téma postupného chřadnutí ČSSD už bylo napsáno mnoho úvah. Jako důvody politického chřadnutí strany jsou obvykle uváděny taktické omyly, vnitřní řevnivost, nebo snahy současného prezidenta a někdejšího předsedy strany Miloše Zemana do dění ve straně nepřípustně zasahovat.
Ve skutečnosti bylo na budoucí úpadek sociální demokracie u nás zaděláno už v okamžiku, kdy po pokusech exilových sociálních demokratů oživit stranu v intencích západního sociáldemokratismu, se díla ujal Zeman. Ten sociálním demokratem nikdy nebyl, vlastně ho na politické škále nebylo možné nikam zařadit—ač se o něm v souvislosti s jeho působením v Občanském hnutí psalo jako o levicovém liberálovi.
Zeman byl, stejně jako dnes, ovšem především technolog moci bez výrazného ideového kompasu. V reakci na vzestup občanských demokratů pod taktovkou Václava Klause se rozhodl stvořit jakýsi náhradní výtah k moci a vlivu nejen pro sebe, ale potenciálně i pro všechny, kdo nestačili nebo nemohli nastoupit do toho Klausova.
Zemanovým nástupem vzaly za své snahy vytvořit skutečnou sociální demokracii, která by reflektovala nejen historii strany před jejím nedobrovolným sloučením s komunistickou stranou v roce 1948, ale pokusila se též přijmout jako součást své identity i vývoj v západním sociálnědemokratickém hnutí v době, kdy u nás vládl komunistický režim. To také oslabuje platnost argumentů, že úpadek ČSSD je součástí celkového poklesu popularity sociálně demokratických stran na Západě.
ČSSD se totiž po Zemanově převzetí skutečnou sociální demokracií nikdy nestala. Ačkoliv se Zeman dodnes chlubí tím, že přeměnil stranu, která se potácela nad hranicí volitelnosti, v silný politický subjekt, který nakonec „vstoupil předním vchodem do Strakovky“, způsob, jakým toho dosáhl, negativně poznamenal budoucnost sociáldemokratismu u nás.
Bezideová technologie moci jako genetické vybavení
Zeman vytvořil z ČSSD relativně silnou stranu tak, že s ní pospojoval různé proudy postkomunistické levice, které pozval „domů“ z pomyslného vandru. Náruč ČSSD otevřel i pravicovým extrémistům v podobě Sládkových republikánů, když republikány označil za zdivočelé sociální demokraty. Výsledkem bylo, že jakékoliv případné pokusy stranu modernizovat podle linií západního sociáldemokratismu byly předem odsouzeny téměř jistě k neúspěchu.
V Zemanově výtahu k moci se nejlépe uplatnili ti, kdo měli stejně jako on příslušné mentální vybavení cynických technologů moci, pro něž je pojem levice jen jakýmsi obecným vodítkem, popřípadě ideovou bagáží, kterou (když už se ČSSD definuje jako levicová strana) nosí na zádech, ale nezabývají se příliš jejím obsahem. A samozřejmě ti, kdo navzdory řečem o vnitrostranické demokracii bezvýhradně uznávali Zemanovu vůdcovskou roli.
Pokud bychom už chtěli nějak definovat ideové vybavení strany, Zeman otevřel dveře do strany s přízviskem „sociálnědemokratická“ postkomunistickým „pragmatikům“ všeho druhu, pro něž byl nakonec postupně po éře komunismu přístavem především nacionalismus, a pro leckteré rovnou xenofobie. Stranu se sice pokusilo po Zemanově odchodu z jejího čela reformovat několik politiků, kteří byli skutečnými sociálními demokraty, poučenými vývojem v sociálnědemokratickém hnutí na Západě, ale i když někteří zastávali dokonce funkce předsedů strany, jako Vladimír Špidla nebo Bohuslav Sobotka, naráželi opakovaně na převahu postkomunistických nacionálně-socialistických bafuňářů, kteří obsadili klíčové pozice, zejména na regionální úrovni.
Zeman navíc pokusy reformovat ČSSD aktivně sabotoval s pomocí svojí páté kolony ve straně. Jeho mentálním palivem nebylo jen přesvědčení, že strana by měla zůstat jakýmsi víceméně bezideovým, „pragmaticky“ pojatým nástrojem na cestě k moci, ale také jeho osobní pomsta poté, co lidé okolo Špidly zabránili jeho zvolení prezidentem. Přitom Zemana vyšachovali v roce 2003 právě proto, že dobře věděli, že jako prezident by stranu dál ovládal a používal jako nástroj své moci, a aktivně by bránil jakýmkoliv pokusům ji reformovat.
Reformy předem odsouzené k neúspěchu
Snahy sociální demokracii modernizovat, a přiblížit tak standardům běžným na Západě, narážely nejen na cynický pragmatismus postkomunistů všeho druhu (tedy i „mentálních“ postkomunistů, kteří nemuseli být nutně v KSČ před rokem 1989), které Zeman do strany přilákal, ale také na neschopnost strany přilákat do jejích řad dostatečný počet mladých lidí. Ty odpuzoval jak „strýcovský“ charakter strany, tak skutečnost, že jim strana nenabízela nic z toho, co by jako levicově smýšlející lidé považovali za přitažlivé.
ČSSD se bez dostatečné personální obměny, kterou snad mohl zajistit příliv mladých, levicově orientovaných voličů a její otevření se městským levicovým liberálům, stále více zapouzdřovala do podoby jakési „odborové organizace“ pro postarší postkomunistický elektorát, přičemž její ideová identita se stále více usazovala do polohy konzervativní národně-socialistické strany.
Už v době, kdy dokázala naposledy vyhrát sněmovní volby, se v následujících komunálních a regionálních volbách začalo ukazovat, že se postupně stává stranou malých měst a venkova, a že naprostou většinu jejích voličů i členů tvoří postarší postkomunistická část společnosti. Testem toho, čím se strana stále více stává, byla i první přímá prezidentská volba v roce 2013, v níž sice Jiří Dienstbier, ryzí sociální demokrat, volající po modernizaci strany, dosáhl důstojného výsledku, ale nedostal se do druhého kola, v němž zvítězil—i s pomocí většiny sociálně demokratických voličů a váhavé podpory samotné ČSSD—Miloš Zeman.
Zeman sice nedokázal kontrolu nad stranou převzít přímo s pomocí své páté kolony ve vysokých stranických funkcích (jakkoliv se o to pokusil devět měsíců po svém zvolení prezidentem v podobě „lánského puče“ po sněmovních volbách), ale fakticky ji převzal „mentálně“. Když pak cynicky spojil síly s Andrejem Babišem, který po svém odklonu od pravicových voličů k postkomunistické „levici“ v roce 2015 začal odsávat ČSSD voliče, byl osud premiéra a předsedy strany Bohuslava Sobotky fakticky zpečetěn. Sobotkovy pokusy ještě přeci jen rozpoutat ve straně debatu o modernizaci a reformách připomínaly souboj Dona Quijota s větrnými mlýny.
Hamáčkovský pohřeb strany
Jan Hamáček, který nahradil jako řádně zvolený předseda Sobotku v čele strany poté, co stranické vedení v roce 2017 před volbami takříkajíc namydlilo Sobotkovi schody poté, co preference strany poklesly po jím vynuceném odchodu Babiše z pozice ministra financí ve vládě vedené Sobotkou, už víceméně jen pečetil nevyhnutelné. Ačkoliv se do vedení strany za jeho předsednictví prosadili Tomáš Petříček a Jana Maláčová—politici odkojení západním sociáldemokratismem—sám Hamáček stranu kormidloval stále více do Zemanových vod.
Jakákoliv možnost stranu ještě oživit byla ztracena, když zcela v duchu Zemanova cynického mocenského pragmatismu prosadil, aby ČSSD vstoupila do menšinové koalice s Babišem. A to navzdory tomu, že dramatický propad ČSSD z více než dvacetiprocentní podpory ve volbách v roce 2013 na zhruba sedm procent v roce 2017 byl do značné míry právě důsledkem spolupráce s Babišem.
Jistá naděje, že by se strana snad mohla alespoň bezpečně usadit nad hranicí volitelnosti, se ještě objevila, když ČSSD mohla kvůli sporům s Babišem a Zemanem odejít demonstrativně z vlády–kupříkladu během Zemanem inscenované, a Babišem tolerované, vládní krize v létě 2019, během které Zeman odmítal nejprve odvolat sociálnědemokratického ministra kultury Antonína Staňka a pak jmenovat do funkce místopředsedu ČSSD Michala Šmardu.
Hamáčkovské vedení nakonec potupu přijalo coby údajné vyjádření potřeby zachovat politickou stabilitu, což byl argument, který pak opakovalo i během nejtěžších období epidemie nemoci covid-19. Jinými slovy, ačkoliv Babiš a lidé okolo něj nesli osobní odpovědnost za chaos a celkové nezvládnutí krize, a tedy i za zbytečně vysoké počty mrtvých a těžce nemocných, Hamáček dál omílal fráze o tom, že v krizi se z vlády neodchází a země potřebuje stabilitu.
Výsledkem je, že naše nejstarší politická strana může po volbách zmizet ze Sněmovny. Lze zaslechnout názory, že pokud se tak stane, členové a funkcionáři, kteří ve straně až dosud zůstali, začnou masově odcházet, protože důvodem jejich setrvání v ní byl její podíl na moci. To by prý možná mohlo konečně umožnit obrodu strany zezdola.
Otázkou je, zda Zeman a jeho spolupracovníci nenávratě neučinili po převzetí strany v roce 1993 součástí jejího genetického kódu mentalitu, kterou už nepůjde vykořenit. A zda tedy cesta pro skutečnou demokratickou levici do hlavního proudu české politiky nebude muset vést přes vybudování zcela nového subjektu.
Deník Referendum. 23.7.2021