České prezidentství destabilizuje politický systém

Způsob, jakým funguje české prezidentství v posledních letech, je opakem toho, co bychom od funkce prezidenta očekávali. Prezident by neměl  být zdrojem neustálých kontroverzí a politických konfliktů, ale měl by sjednocovat společnost a fungovat jako svorník politického systému. 

Občas slyšíme, že důvodem, proč je u nás úřad prezidenta v posledních letech destabilizujícím prvkem, je změna způsobu volby prezidenta z nepřímé na  přímou v roce 2013. Prezident, opírající se o milióny voličských hlasů má automaticky větší vliv, aniž by se fakticky změnily jeho pravomoci.

To ovšem není hlavním důvodem potíží s českým prezidenstvím. Jakkoliv k problémům přispívá osobnostní vybavení současného prezidenta, na vině je dosti mlhavý jazyk týkající výkonu některých prezidentských pravomocí, jakož i těžkopádné mechanismy kontroly prezidenta.  Ty by měly být nastaveny tak, aby prezident, který je ústavně neodpovědný, protože z ústavy odpovídá za většinu jeho aktů vláda, se nejrůznějších excesů nemohl dopouštět.

Hlavní díl viny za to, jak u nás úřad prezidenta funguje, nesou vláda a parlament. Jinými slovy: ústavně neodpovědný prezident je jen tak silný, jak slabá je vláda, která nese za většinu jeho úkonů odpovědnost. A jak slabý je konsensus v obou komorách parlamentu, že by prezident měl čelit za neústavní nebo zemi poškozující jednání postihům.

Schopnost parlamentu prezidenta  kontrolovat se paradoxně po zavedení přímé volby snížila, ač jeho pravomoci zůstaly v podstatě nezměněné. Zatímco před zavedením přímé volby mohl prezidenta zažalovat u Ústavního soudu příslušným usnesením, schváleným prostou většinou, jen Senát, nyní musejí žalobu schválit ústavními většinami obě komory parlamentu.

To činí prezidenta fakticky nepostižitelným. V praxi se to ukázalo, když Senát na základě článku 65 ústavy na podzim roku 2019 schválil ústavní žalobu na prezidenta Miloše Zemana, ale Sněmovna následně tento krok nepodpořila.

I proto se v červnu tohoto roku senátní výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost pokusil o cosi jako úhybný manévr, když přijal usnesení, že je prezident Miloš Zeman nezpůsobilý k výkonu funkce a měl by být suspendován na základě článku 66 ústavy. K takovému kroku by stačila podpora příslušného usnesení prostými většinami v obou komorách parlamentu.

Senátní komise pro ústavu ovšem nedávno na základě slyšení expertů tento postup nepodpořila. Článek 66 je prý zamýšlen pro případy, kdy prezident ze zdravotních či jiných důvodů svoji funkci nemůže fakticky vykonávat. Nikoliv pro případy překračování svých pravomocí nebo ohrožování zájmů země.

Předseda Senátu Miloš Vystrčil přiznal, že tento výklad momentálně činí prezidenta v podstatě nepotrestatelným. A spolu se senátorem Zdeňkem Hrabou, předsedou Komise pro ústavu, hovořil o tom, že cestou by měla být spíše novelizace ústavy tak, aby byl prezident za svoje případné neústavní chování snadněji postižitelný.

Ničeho takového se ovšem nepodaří dosáhnout, pokud nenastane dosti nepravděpodobná situace, že by se v budoucnosti v obou komorách parlamentu našly potřebné ústavní většiny pro shodu nad takovou úpravou výkonu prezidentské funkce. Jde tedy o začarovaný kruh.

V současnosti neexistuje politická vůle v obou komorách parlamentu prezidenta zažalovat u ústavního soudu, a zároveň se hned tak asi nedočkáme toho, že by se našly—i v nějakém příštím parlamentu–většiny k potřebným změnám ústavy. Například k návratu k úpravě, kdy ústavní žalobu na prezidenta mohl podat jen Senát. Nezbývá nám tedy zřejmě než jen doufat, že český ústavní a politický systém přežije v relativním zdraví zbytek mandátu Miloše Zemana, a že jeho nástupce bude funkci vykonávat způsobem, který bude pro český politický systém méně destabilizující. 

ČRo Plus, 29.7.20121

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..