Jmenováním vlády pětikoalice v čele s Petrem Fialou končí období, kdy byl prezident Miloš Zeman jedním ze dvou hlavních hráčů na české politické scéně, a někdy tím hlavním. Tím, že Zeman jmenuje vládu tak, jak ji navrhl Fiala, tedy i s Janem Lipavským v postu ministra zahraničí, se v podstatě vzdal jedné z posledních možností, jak uskutečňovat vlastní politiku.
Na cestě k dominanci na české politické scéně po svém zvolení prezidentem v roce 2013 Zeman nejprve využil pádu vlády Petra Nečase k vytvoření vlastní prezidentské vlády. Po ustavení vlády Bohuslava Sobotky, vzešlé z předčasných voleb, si byl pro změnu schopný udržovat značný vliv na vládní dění s pomocí páté kolony v sociální demokracii a také s pomocí nadstandardních vztahů s Andrejem Babišem, který byl v Sobotkově vládě ministrem financí.
Po vítězství Babiše ve volbách v roce 2017 Zeman nejprve umožnil Babišově menšinové vládě vládnout více než půl roku v demisi, čímž si pojistil Babišovu podporu ve své prezidentské kampani. Zároveň pracoval na tom, aby Babišova druhá vláda měla dostatečnou podporou ve Sněmovně, což se po Zemanově znovuzvolení do postu prezidenta nakonec podařilo s pomocí sociální demokracie a komunistů. Sám Zeman navíc mohl spoléhat ve Sněmovně na podporu široké aliance stran: od Babišova ANO, přes ČSSD a KSČM, až po hnutí Svoboda a přímá demokracie Tomia Okamury.
Čtyřleté období Babišovy vlády tak bylo pro Zemana vrcholem ve snahách ovládnout českou politickou scénu a fakticky vytvořit poloprezidentský systém. Babiš, který byl na prezidentovi závislý, v podstatě nechal Zemanovi volnou ruku v zahraniční politice, a neodvažoval se s pomocí hrozby kompetenční žalobou vzepřít, když Zeman odmítal odvolat nebo jmenovat některé ministry.
Hrad se stal během Babišova vládnutí fakticky koaličním partnerem premiéra. Několik ministrů mělo užší vazby na Hrad než na Babiše. Ten se odvážil Zemanovi postavit jen v případech, kdy mu okolnosti už nedovolily nic jiného—kupříkladu v kauze Vrbětice.
Pokud by Babiš vyhrál v říjnových sněmovních volbách, mělo toto aranžmá pokračovat, a Zeman by měl i během svého posledního roku ve funkci enormní vliv na chod státu, a dál by tak existovala i šance, že by Hrad mohl zvrátit vyloučení ruských firem z dostavby jaderné elektrárny v Dukovanech v důsledku kauzy Vrbětice.
Vítězství pětikoalice ve volbách ale tyto plány Zemana značně oslabilo. Prezident se ještě pokusil zdržovat jmenování nové vlády, přičemž jeho odmítání Lipavského nebylo jen pokusem udržet si vliv alespoň v zahraniční politice, ale vrazit do pětikoalice klín. Ta ovšem zůstala jednotná, vydržela i potupnou politickou frašku v podobě zkoušení jednotlivých ministerských kandidátů Zemanem z kukaně v Lánech, a Fiala nakonec přinutil Zemana jmenovat celou vládu.
Jak toho dosáhl, je předmětem spekulací, jisté ale je, že Zeman se na českém politickém hřišti ocitl za postranní čarou. Ve svém posledním roce ve funkci ztratí možnost zásadněji ovlivňovat politické dění u nás i zahraniční politiku. Pětikoalice má většinu v Senátu i ve Sněmovně. A pokud nenabídne kvůli vnitřním třenicím nebo skandálům Zemanovi možnost, aby mohl ještě jednou vystoupit v roli toho, kdo jmenuje a odvolává ministry, bude až do konce svého mandátu za 15 měsíců jen v roli diváka.
Svázané ruce bude mít dokonce i v ceremoniálních záležitostech, protože kupříkladu s jím navrženými státními vyznamenáními musí souhlasit premiér. Ten také spolupodepisuje amnestie a abolice. Prezident navíc bez jeho souhlasu nemůže prosadit nikoho ze svých lidí na velvyslanecké posty nebo dokonce odjet na zahraniční cesty.
V české politice tak nastává nová éra. Jeden z posledních ze symbolů českého postkomunismu ve vrcholné politice bude po zbytek svého mandátu už jen divákem.
ČRo Plus, 16.12.2021