Česká společnost se po čtyřech letech vlády Andreje Babiše potýká s hodnotovým vakuem. Babišova vláda vsadila vše na prosperitu, a dokud se zemi ekonomicky dařilo, nezdála se absence ambicí jasně zemi někam směřovat v širším geopolitickém i hodnotovém smyslu důležitým problémem. Jenže přišla koronakrize a s ní spojené ekonomické problémy a rychle se ukázalo, že české národní společenství jen málo funguje jako skutečná společnost, která většinově sdílí alespoň některé zásadní hodnoty a ambice.
K již dříve existující polarizaci a deziluzím, která vynesly Babiše k moci, se nyní přidaly ještě hlubší problémy. Národní společenství se pod tíhou krize rozpadlo do nesmiřitelných názorových ghett. Zemi chybí nejen sdílené hodnoty, ale i jasná mezinárodní orientace a vize.
Pětice stran, které utvořily vládu Petra Fialy, slíbila ve svém koaličním prohlášení v zahraniční politice návrat k odkazu Václava Havla, což znamená jasnou prozápadní orientaci i starost o lidská práva. Jenže v domácí politice bude pro ni nějaké hodnotové vymezení složitější.
Může sice vycházet z výzev jednotlivých stran, které pětikoalici tvoří, z dob, kdy ještě byly v opozici vůči technokratické a parlamentní demokracii ne vždy respektující Babišově vládě, že je třeba se zasazovat o ochranu liberální demokracie a právního státu, ale to je příliš málo. Česká společnost potřebuje většinově ucelenější vizi své budoucnosti, založené na jasných hodnotách.
Fialova vláda bude mít s formulací takové vize problémy už proto, že první část svého mandátu stráví krizovým managementem. Sama uznává, že aby vůbec mohla začít uskutečňovat nějaké reformy, musí si nejprve poradit s tím, co zdědila: s epidemií, inflací, obřím rozpočtovým deficitem a energetickou krizí.
I proto bude velmi důležité, jak zvládne další velkou výzvu, o níž se zatím příliš nemluví: volbu příštího prezidenta. Právě prezident totiž může sehrát zásadní roli v rehabilitaci politiky založené na hodnotách i v jasnějším formulování mezinárodního směřování země.
Současný prezident Miloš Zeman i jeho předchůdce Václav Klaus zcela zavrhli hodnotově orientovanou politiku Václava Havla. Klaus se profiloval jako technolog moci, a pokud snad do výkonu funkce projektoval nějaké hodnoty, byly odvozené od jeho skepse k Evropské unii či jakýmkoliv vyšším ambicím, které zesměšňoval svojí kritikou různých „ismů“.
Zeman vnesl do prezidentské funkce přízemní pragmatismus, v mezinárodní politice se zdála být jeho nejvyšší ambicí ekonomická diplomacie, jejíž součástí byla snaha být zadobře s režimy pošlapávajícími lidská práva. Obklopil se lidmi vzbuzujícími nedůvěru. A aktivně držel u moci premiéra, který měl problémy se zákonem i minulost kariérního komunisty před rokem 1989.
Češi tradičně svým prezidentům naslouchají, hlavy státu mohou společnost zásadně ovlivnit. I proto bude velmi důležité, kdo vyhraje v prezidentských volbách, které se konají už zhruba za rok. A pětikoalice nesmí výběr kandidáta, kterého bude chtít nakonec podpořit, prokaučovat–ať už bude z jejích řas nebi z občanské společnosti.
Pokud by to byla osobnost, která by byla schopná společnosti nabízet nejen ve svých projevech, ale i způsobem výkonu své funkce, jasnou hodnotovou orientaci a společnost spojovat, spíše než ji štěpit, mohla by pomoct k překonání současné krize. A mohla by také možná poněkud dezorientované společnosti nejen pomoci vyznat se v řadě výzev dneška, ale také zahájit smysluplnou debatu o tom, kým chceme jako národní společenství být jak v domácí tak zahraniční politice.
ČRoPlus, 6.1.2022