Zemanovi a Klausovi se vrátilo jejich poklonkování před Ruskem jako bumerang

Prezident Miloš Zeman byl ruskou vojenskou invazí na Ukrajině postaven před těžké dilema: buď mohl pokračovat ve zpochybňování tvrdé reakce západních států na ruskou agresi a nepřípustnost ruského počínání relativizovat, tak jak to učinil už několikrát v minulosti, kdy často zněl jako hlas ruské propagandy. Anebo se mohl k ruské vojenské intervenci postavit čelem a jednoznačně ji odsoudit.

Zeman si vybral to druhé, čímž mnohé překvapil. A když už si vybral, nešetřil tvrdými slovy, jak je jeho zvykem. Vyzval k co nejtvrdším sankcím, čímž mimo jiné popřel i svoje minulé výroky, jimiž účinnost jakýchkoliv sankcí opakovaně zlehčoval.

Aby si ale Zeman vytvořil pro sebe  v očích historiků, kteří budou jednou hodnotit jeho prezidenství, lepší obraz, nebude jeho, pro mnohé překvapivý postoj k ruské invazi stačit. Musel by také srozumitelně vysvětlit, proč hájil ruskou politiku v minulosti.

Tedy proč kupříkladu odmítal protiruské sankce po ruské anexi Krymu. Nebo proč v Evropském parlamentu tvrdil, že Krym je jednou provždy ruský, ale snad by Rusko mohlo za něj vyplatit Ukrajině alespoň finanční náhradu.

Spoustu lidí by zajímaly i jeho výlety na Rhodos. Tam se pod patronací Putinova blízkého spolupracovníka, též bývalého agenta KGB,  Vladimíra Jakunina, konaly konference, jejichž hlavním cílem bylo obhájit ruské zahraničně-politické postoje.

Stejně tak by mohlo leckoho zajímat, proč se pokoušel relativizovat použití nervového plynu novičok v útoku ruských agentů na bývalého agenta Sergeje Skripala ve Velké Británii. Zašel přitom tak daleko, že žádal české tajné služby, aby ověřily, zda se novičok nevyrábí u nás.

Ve výčtu by bylo možné pokračovat. Důsledkem Zemanových proruských postojů jsou zřejmě i jeho útoky na BIS a jejího ředitele Michala Koudelku. Není asi náhoda, že se v plné síle spustily, když se BIS začala zajímat okolo roku 2015 o to, zda za výbuchy v muničních skladech ve Vrběticích nebyli cizí agenti.

Jen několik dnů před ruskou invazí na Ukrajinu Zeman označil zprávy amerických tajných služeb, že se Putin chystá k tomu, co se jen o několik dní později začalo reálně odehrávat, za blamáž. Ve svém projevu alespoň uznal, že se mýlil.

Zemanovu příchylnost k Rusku, která nyní zřejmě definitivně skončila pod tlakem okolností, se pokoušeli analytici a komentátoři už mnohokrát vysvětlit. Mluvilo se o ekonomických zájmech jeho spolupracovníků a neprůhledném financování jeho prezidentské kampaně. Mluvilo se o zhrzených ambicích poté, co se v prezidentské funkci neprosadil do role jakéhosi mostu mezi Západem a Východem, o kterou velmi stál. Ale spekulovalo se i tom, že na něj Rusové možná něco mají.

Je pikantní, že tváří v tvář ruské agresi nyní „prozřel“, jak se zdá, nejen Zeman, ale i jeho prezidentský předchůdce Václav Klaus, jehož proruské postoje byly též v minulosti námětem pro spekulace.  Ten zněl ve svých výrocích po Putinově rozhodnutí uznat separatistická území na východě Ukrajiny dokonce zhrzeně. Všichni ti, kdo se prý léta snaží vysvětlovat komplikovanost situace na Ukrajině i v Rusku, jsou Putinovým rozhodnutím poškozeni.

Lidem, kteří slouží nekalým zájmům v dobré víře, se říká „užiteční idioti“. Pro zdraví české demokracie by ale bylo důležité zjistit, zda Zeman a Klaus byli jen takoví „užiteční idioti“, anebo zda si je Rusové zavázali jinak. To, že se oba nyní postavili k Rusku kriticky, by nemělo znamenat, že se na jejich činy a slova, kterými pomáhali v očích české veřejnosti legitimizovat chování, na jehož konci je bezprecedentní ruská agrese na Ukrajině, zapomene.

 Zemanův odkaz

Pro českou zahraniční politiku je určitě dobře, že Zeman takříkajíc „prozřel“ a představitelé státu mluví po dlouhé době jedním hlasem. V takové situaci, jakou je ruský útok na Ukrajinu, záleží více než jindy na jasných rozhodnutích politiků v čele státu. A také na jejich výrocích a celkovém stylu chování. V české historii je bohužel více krizí, v nichž politici selhali, než těch, během kterých dokázali velké výzvy zvládnout.

V současné krizi můžeme být vděční za to, že zemi vede vláda, která má k tomu, co se děje na Ukrajině, jasné postoje, a která ctí naše spojenecké závazky. Vládu podpořila dokonce i největší opoziční strana—hnutí ANO. A nyní se přidal i Zeman. Tato jednota hlavních českých politických stran je příslibem, že česká společnost mezinárodní krizi tentokrát zvládne.

Naše šance by byly ovšem ještě lepší, kdyby v čele státu stál politik, který by tuto jednotu politických sil nadstranicky zaštiťoval a byl symbolem naší geopolitické orientace. Takového politika v postavě prezidenta Miloše Zemana ovšem v čele státu nemáme — a to navzdory jeho „otočce“ po ruské invazi. Ta se zdá být jen vynuceným přehodnocením jeho dlouhodobě škodlivých postojů.

Kvůli své nemoci zmizel z každodenního politického provozu, a k zásadním výzvám, s nimiž se potýká česká společnost, se vyjadřuje jen sporadicky. V projevu, v němž odsoudil ruskou invazi na Ukrajině, zněl jako člověk, kterému se zhroutil svět, ne jako státník.

Není divu, že podle nedávného průzkumu agentury STEM lidé hodnotí práci prezidenta v současnosti jako nejhorší mezi dalšími posuzovanými institucemi. Zemana, který si dlouho udržoval v průzkumech nadpoloviční podporu, nyní hodnotí negativně dvě třetiny společnosti.

Je to smutný konec jednoho prezidenství, v němž hrají pochybnou roli i prezidentovi spolupracovníci. Kancelář prezidenta nyní prověřuje hned několik kontrolních týmů kvůli pochybnostem o nakládaní s tajnými informacemi či financím Hradu. Přesto se Zeman svého okolí dál zastává.

Prezident naznačuje, že úvahy o dočasném suspendování jeho pravomocí podle článku 66 ústavy v době, kdy byl na konci minulého roku hospitalizován s těžkou nemocí, během které nemohl svoje pravomoci vykonávat po určitý čas vůbec, byly pokusem o puč. My bychom mohli naopak argumentovat, že prezident není schopný zastávat svůj úřad naplno dodnes, a  stejně jako tehdy existují pochybnosti o jeho spolupracovnících. Nic na tom nemění ani jeho projev, v němž překvapivě odsoudil Rusko.

Což bohužel přispívá k tomu, že v čele státu je v největší mezinárodní krizi posledních dekád i přes jinak nevídanou jednotu hlavních politických sil jisté vakuum. Zeman už přitom mohl ve světle své nemoci sám důstojně ze svého postu odejít a současné ponížení, které vlastně jeho projev představuje, si ušetřit.

Až budou historici psát jednou o dnešním kritickém dění, jen těžko budou současného prezidenta hodnotit pozitivně. Ani kdyby se z něj na posledních 11 měsíců ve funkci stal horlivý zastánce naší prozápadní orientace, přestal vládě házet klacky pod nohy, a ustal s urážením svých oponentů, jeho prezidentství zůstane černou kaňkou v politické historii po roce 1989.Deník Referendum, 25.2.2022

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..