Prezident Miloš Zeman udělil řediteli Lesní správy Lány Miloši Balákovi milost s odůvodněním, že je pracovitý a doposud bezúhonný. Navíc prý mohlo být rozhodnutí soudu ovlivněno tím, že Balák pracuje právě pro prezidenta.
Balák si tak nebude muset odpykat tříletý trest odnětí svobody za ovlivňování státních zakázek a zaplatit pokutu. Ba ani nebude zbaven možnosti dál hospodařit s penězi státu. Nejspíš dál zůstane ve své funkci.
Rozhořčené reakce partajních politiků na prezidentovo rozhodnutí byly okamžité, některé se pojily s návrhy, jak svévoli prezidenta potrestat. Třeba krácením rozpočtu Kanceláře prezidenta republiky.
Objevily se i návrhy na úplné zrušení institutu milosti coby monarchistického přežitku. Proti tomu se ale ohradili někteří ústavní experti a politici s tím, že institut milosti může být za určitých okolností užitečný, protože i justice může občas selhat. A nemůže vždy plně zvážit osobní situaci odsouzeného.
Problém Ústavy
Ve skutečnosti není v českém ústavním vymezení institutu prezidentské milosti hlavním problémem to, že hlava státu může za určitých okolností milost udělit, ale otázka, proč milost patří k prezidentským pravomocem, které nevyžadují kontrasignaci člena vlády, popřípadě premiéra.
Tyto prezidentovi pravomoci jsou vyjmenovány v článku 62 Ústavy a patří k nim kupříkladu též jmenování předsedy a místopředsedů Ústavního soudu nebo předsedy a místopředsedů Nejvyššího soudu. Nebo jmenování členů Bankovní rady České národní banky.
Prezident samozřejmě nepotřebuje kontrasignaci premiéra nebo člena vlády ani při jmenování a odvolání vlády, či při jmenování a odvolávání jednotlivých minstrů, ale může v těchto případech jednat teprve na popud premiéra.
Debaty, které se vedou o tomto okruhu prezidentských pravomocí, z nichž některé jsou též vyjmenovány v článku 62 Ústavy, se ve světle jejich svévolného výkladu prezidentem Zemanem točí hlavně okolo otázky, do jaké míry je prezident při výkonu těchto pravomocí jen jakýmsi „notářem“, který nemá volné pole působnosti. A též zda musí dodržovat při svém jednání nějaké lhůty, ač Ústava žádné nestanoví.
Zůstaňme ale jen u těch několika prezidentských pravomocí, které v současné úpravě náleží jen prezidentovi, a k nimž patří i právo „odpouštět a zmírňovat tresty uložené soudem a zahlazovat odsouzení“. Tyto výlučné pravomoci prezidenta se totiž do jisté míry srážejí s celkovou konstrukcí prezidentské funkce u nás, podle níž je prezident ústavně neodpovědný.
Jinými slovy: je otázkou, proč má vůbec mít ústavně neodpovědný prezident takové výlučné pravomoci, jejichž výkon nevyžaduje spoluúčast jiných ústavních činitelů.
V článku 62 Ústavy je jako výlučná prezidentská pravomoc kupříkladu uvedena možnost prezidenta vracet zákony Parlamentu, či je (ne)podepisovat. Tato pravomoc, stejně jako některé další, které jsou v článku 62 uvedeny, ale předpokládá možnost Poslanecké sněmovny prezidentovo „výlučné“ rozhodnutí přehlasovat.
Prezidentovo rozhodnutí, jako je jmenování členů Bankovní rady ČNB nebo jmenování místopředsedů a předsedů Ústavního soudu, Nejvyššího soudu i Nejvyššího správního soudu nemůže ale žádná jiná ústavní instituce zvrátit. A stejně tak nemůže už žádná další instituce změnit prezidentovo rozhodnutí udělit milost—tedy, řečeno jazykem Ústavy, „odpouštět a zmírňovat tresty uložené soudem a zahlazovat odsouzení“.
Ponechat, ale kontrasignovat
V kontextu celkové konstrukce prezidenství u nás coby „ústavně neodpovědného“ je tedy zásadní otázkou, proč má ústavně neodpovědný prezident mít některé pravomoci, které nepodléhají kontrole žádné jiné instituce. Pokud jde o možnosti zasahovat do práce justice, má přitom prezident též právo vyhlašovat amnestie nebo zastavovat trestní řízení (abolice), ale tyto pravomoci podléhají kontrasignaci premiéra nebo pověřeného člena vlády.
Udílení milostí je koncipováno jako osobní akt prezidenta, což by možná z ústavního hlediska dávalo smysl v prezidentském systému nebo v monarchii, ale v systému parlamentní demokracie, v níž čele výkonné moci stojí vláda s premiérem, zpochyňuje možnost, že prezident může činit některá rozhodnutí, která není nepodléhají kontrole vlády či parlamentu, logiku systému.
Lze argumentovat, že ústavně neodpovědný prezident by v parlamentní demokracii neměl mít žádné výlučné pravomoci, které tak či onak nepodléhají buď souhlasu (kontrasignaci) jiné instituce, nebo u nich neexistuje možnost je zvrátit (jako třeba přehlasování prezidentských „vet“ zákonů).
Institut milosti může být za určitých okolností opravdu užitečný, ale jelikož se jedná o zásah výkonné moci do moci soudní, měl by být v parlamentní demokracii konstruován s největší možnou opatrností. To, že současná ústavní úprava u nás tuto možnost dává jen prezidentovi, může vést, jak vidíme, k jejímu zneužití prezidentem. Toto riziko sílí především v druhém volebním období prezidenta, kdy už se nemusí obávat o svoje znovuzvolení.
Kontrasignace milostí premiérem nebo ministrem spravedlnosti by samozřejmě nebyla všelékem. Kontrasignace nezabránila kupříkladu vyhlášení skandální amnestie prezidenta Václava Klause, protože ji nakonec spolupodepsal premiér Petr Nečas.
A i Andrej Babiš v roli premiéra spolupodepsal řadu sporných prezidentských rozhodnutí, kupříkladu při udílení státních vyznamenání. Spekulovalo se také, zda by Babiš nakonec nekontrasignoval Zemanovo rozhodnutí zastavit jeho vlastní trestní stíhání, ač tvrdil, že by to neudělal.
Při jisté konstelaci moci tedy ani kontrasignace nemusí zneužití prezidentských pravomocí zabránit. Přesto by bylo vhodné výkon těch prezidentových pravomocí, k nimž v současnosti nepotřebuje souhlas žádné jiné ústavní instituce, nově podmínit kontrasignací coby alespoň částečné pojistky proti prezidentské svévoli. Kdyby skandální milost pro Baláka dostal k podpisu premiér Petr Fiala, docela jistě by neprošla.
Deník Referendum, 1.4. 2022